Jihoafrická republika je nejrozvinutější zemí celé Afriky. Její západní pobřeží už jsme projeli v roce 2012 na jaře cestou z Namibie na Mys Dobré naděje. Teď máme v plánu projet její východní stranu abychom se opět přesvědčili o pravdivosti sloganu, že Jihoafrická republika je celý svět v jednom státě. Tentokrát ale nezůstaneme u jednoho státu, ale přidáme si ještě dvě samostatná království Svazijsko a Lesotho.
A tak tedy se scházíme 9. listopadu ve 13 hodin na terminálu 1. Odtud jsme po covidu ještě neletěli, zrovnatak se po delší době svěřujeme zase do péče jedné z nejlepších aerolinií světa – Emirates. Náš let má tentokrát jen jeden přestup v Dubaji a pak už vystupujeme v Johannesburgu. Kola i bágly dorazily v pořádku a na čas, takže všechno cpeme na vozíky a jedeme do půčovny aut. Náš jihoafrický partner sliboval dvě devítimístná auta a přívěs na kola, ale nakonec údajně nesehnal papíry pro přívěs na vjezd do Lesotha, a tak máme auta tři. To je z hlediska naložení a transferu v pohodě, akorát musíme do řízení zatáhnout ještě Romana. Po delším papírování přebíráme dvě „kosmické“ Starie a jednoho Transportéra. Utkáváme se s hustým provozem v okolí rozlehlé aglomerace, učíme se projíždět mýtné brány a směřujeme na jih k hranicím království Lesotho. Široké dálnice jsou vystřídány okreskami a nakonec poměrně šílenou hliněnkou. Už za tmy vjíždíme do příhraničního městečka Ladybrand a po kratším bloudění nacházíme náš penzion a ubytováváme se. Máme cestování akorát dost, takže jdeme rovnou spát.
Ráno je jak malovaný a snídáme v divoké zahradě u našeho penzionu. Do jednoho auta dáváme vaky a věci, které nebudeme příští čtyři dny potřebovat. Auto tady na nás počká, po projetí Lesotha pro něj s Martinem zajedeme. Dáváme kola do kupy a asi hodinu před polednem zvolna vyjíždíme k hranicím s královstvím Lesotho. Kolem hranice je šrumec, kdo by myslel, že to bude volně průjezdné, ten by se mýlil. Najíždíme s Martinem auty jako první abychom to „prošťouchli“. Nejprve to vypadá v pohodě až asi třetí úřednice nás zasekne a odstavuje, že musíme koupit víza. Vysvětluju jí, že občané Česka žádné vízum nepotřebují. Dáma nesouhlasí, tak tasím argument, že mám papír lesothského ministra zahraničí. Bohužel ho chce vidět, tak musím kutat v autě, ale dokument nakonec předkládám. Lejstro je asi z roku 2012 a ona argumentuje, že je staré a já zase tím, že od té doby se nic nezměnilo, tudíž žádné nové neexistuje. Mezitím přijíždějí cyklisté a já vybírám pasy a cpu jí je do okénka a časem dáma pod tlakem vznikající fronty kapituluje a pouští nás. My platíme jen vjezdné za auta ve výši 100 randů a máme první ze čtyř afrických hranic úspěšně za sebou. Vjíždíme rovnou do hlavního města Maseru. Rozdíl oproti Jihoafrické republice je obrovský, ocitáme se rázem zase v „normální“ Africe. Svižně projíždíme klasickým městským bordelem a vyjíždíme na náhorní planinu směrem k posvátnému místu Tsaba Bossiu. Budeme bydlet dvě noci v údajně nejluxusnější lodgi celého Lesotha, která je využívaná i pro vládní konference. Je to asi čtyřicet různě velkých bungalovů s příjemným vybavením, rozmístěných v zahradě. U silnice je pak centrální budova s restaurací. Přebíráme klíče, dáváme si místní hamburger a chystáme se s Martinem, že pojedeme cyklistům naproti, když náhle přichází slejvák a bouřka. Během chvíle přijíždí první skupinka, je jasné, že my dva už dneska na kolo nevyrazíme. Zato proběhne velký servis Pavlova zadního kola a pak už je čas na první africkou společnou večeři této cesty. Proběhne i zevrubná taktická příprava na zítřejší náročný okruh včetně obávaného Bushmen´s passu, který se vypíná do výšky 2.263 metrů. Počasí vypadá ráno báječně, a tak většina vyráží optimisticky na celý okruh, ale domlouváme pojišťovací setkání ve vesnici Nyokosoba. Pět cyklistů vyvážím rovnou až nahoru na Bushmen´s pass, kde se rozhodnou, kterým směrem vyrazí, jestli zpátky do Thaba Bosiu anebo vpřed údolím řeky a pak přes Nyokosobu a Romu zpátky na základnu v Mmelesi Lodge. Nakonec se rozdělí a v poměru 3/2 vyráží za zážitky. Já se vracím pro kolo a cestou kontroluju cyklopartičku, jestli je OK. Vypadají všichni spokojeně, ale časově jim to moc neubývá, takže odhaduju, že závěr bude taktak. Přemísťuju se autem přes město Roma, kde probíhá velký trh a slavnost až do vesnice Nyokosoba, kde jsem zřejmě první cyklista v dějinách vesnice, protože na mě všichni nevěřícně koukají, kde jsem se tam vzal. Vyjíždím naproti a po chvilce potkávám první trojku, kteří hlásí, že další pětice bude tak půl hodinky za nimi a bude chtít svézt. Tak dáváme jedno pivko v místním bufáči s hudbou hrající na hraně ohluchnutí a já vyrážím zase naproti další skupince. Po pár kilometrech se potkáváme a mají fakt dost, takže v klidu dojíždíme k již osvědčenému bufetu a pak nakládám kola i zmožené cyklisty do auta a jedeme zpátky. Etapa byla krásná ale na začátek příliš náročná, tato část pohoří Drakensberg nás přesvědčila o své kráse ale i náročnosti, takže se dál budeme věnovat radši vysočině na západě země než horám ve východní části.
Další den už nás čeká přesun směrem na sever, tak ráno nakládáme bagáž, manažer hotelu nás chce fotit pro jejich reklamní potřeby s čímž souhlasíme. Zatím jsme se na jejich webu neobjevili, jejich škoda 😊
Dodržujeme už klasický scénář, kdy pětici popovážíme někam k padesátikilometrové hranici a úderná letka si dá v pohodě celou 85-ti kilometrovou etapu. Krajina je nádherná, kopcovitá, asfaltka se střídá s hliněnkou a pak zase zpátky. Přes Sefikeng a Teyteyaneng dojíždíme do hotelu s hrdým názvem Empire BB v St. Monice poblíž města Leribe. Převlékáme se, dáváme rychlý oběd, píšu instrukce na auto a vyjíždíme s Martinem na odpolední etapu po okolí. Krajina je tady v západním Lesothu už rovinatá s vyčnívajícími kopci anebo malými stolovými horami a údolími kolem říček. V pozdním odpoledni se pak zdárně všichni setkáváme a u večeře domlouváme strategii na zítřejší etapu, kdy budeme překračovat hranice zpátky do JAR. Ráno je krásně, v pohodě vyráží cyklisté i my jako autoskupina. Po cestě máme atrakci v podobě údajných zkamenělin dinosauřích stop. Chvíli trčíme u uzavřené silnice s kyvadlovým provozem a pak už odbočujeme k hranici. Ta je tentokrát téměř prázdná, takže dostáváme razítka a během chvilky jsme pryč a stoupáme na pohraniční náhorní planinu. Vezeme auto do Oranje Farm, s paní domácí řešíme podivný systém jejich večeří a snídaní, které nám budou rozvážet do našich bungalovů. Vracíme se pro třetí auto do Ladybrandu, zhruba stovku tam a stovku zpět, ale silnice je celkem dobrá, počasí taky, takže jsme za chvilku zpátky. Užíváme si bazén, a nádherné výhledy kolem našeho dnešního asi nejluxusnějšího ubytování z celé cesty. Rozvoz jídel je trochu bizarní, všechno navezou do našeho bungalovu a my to následně „naporcujeme“ a pak distribuujeme do čtyř zbývajících. Ale jsme s Martinem zkušení provianťáci, takže večeři i snídani zvládáme s přehledem.
Ráno nás čeká nejdelší automobilový přesun celé cesty, asi 670 kilometrů k plážím Indického oceánu, severně od metropole této části JAR Durbanu. Silnice jsou perfektní, takže cesta proběhne bez větších komplikací. Provoz kolem Durbanu je velmi silný, ale zvládáme jej a odpoledne přebíráme klíče od našich bungalovů na příští dvě noci. Vyndáváme kola z aut a vyjíždíme na pobřeží nebo na nákupy do obchodu. Večer se ale většinou scházíme v jedné z vyhlášených restaurací okusit ryby a krevety. Před odchodem domů nás za tmy na přechodu pro chodce zarazí přecházející velký hroch, nejnebezpečnější zvíře Afriky. Ale je úplně v klidu, takže děláme pár fotek a jdeme spát, zítra máme před sebou volný den na pobřeží a v okolí.
Je krásně, ale na písečné pláži dost fouká, takže úplně na koupání to tedy není. Tak sedáme na kolo a dojíždíme k hranici národního parku, kam nás na kole nepouští, protože by nás nějaký obyvatel parku mohl pokládat za potravu. Otáčíme se a navštěvujeme aspoň velkou krokodýlí farmu. Na odpoledne jsme si domluvili plavbu lodí mezi plovoucími hrochy a na břehu se pasoucími slony. I pár buvolů se ukáže, takže plavba je úspěšná. Večeříme tentokrát „doma“ a dáváme i pár drinků na rozloučenou s oceánem.
Ráno vyrážíme v cyklistickém na zhruba stokilometrový přesun do Svazijska. Hranice jsou v pohodě, dostáváme razítko a hned za hranicí odstavujeme auta a vypouštíme cyklisty do náruče dalšího království. Dnešní etapa je rovinatá, kopce budou až další dny a budou až překvapivě „přísné“. Dneska ale v klidu dojíždíme do lodge KaMsholo, jejíž bungalovy jsou rozmístěny uvnitř soukromého parku se zvěří. Tady můžeme volně jezdit na kole, tak se potkáváme se zebrami, pštrosy a malým stádem pakoňů. Přestože nás maily varovaly, že si máme nakoupit v blízkém městečku, tak v centrální budově je velká restaurace, jejíchž služeb rádi využíváme k večeři.
Další den je sobota a před námi je přejezd centrálního Svazijska přes města Big Bend a Siphofaneni do cílového Sidvokodva. Je to kopcovitá a dlouhá trasa, dá se jet po hlavní anebo po malých silničkách. Problém je s dohledávkou, protože navigace ukazuje náš hotel prostě jinde, než kde v reálu skutečně je. Protože se s Martinem vracíme pro třetí auto, snažíme se klíčovou křižovatku oblepit vzkazy se správným směrem. Všichni se nakonec po mírných obtížích dohledají, část partičky nakládáme na smluveném místě, bylo vedro a jsou trochu „vaření“. Nocleh máme ale v akvaparku pro domorodce, takže relaxace v bazénu pomáhá vrátit všechny do formy. Je to resort, kde se bílí moc nevyskytují, ale bydlení je čisté, voda v bazénu taky, restaurace funguje s africkou rozvahou, ale s organizační dopomocí všechno zvládnou. Ráno pořizujeme fotku, jak z chlorovaného blankytného bazénu v klidu pijí tři místní krávy a nikoho to nevzrušuje. Africká ranní idylka.
Jdeme do sedel, dneska čeká slavná přírodní rezervace Mlilwane, kde zase můžeme jezdit na kole mezi zebrami. I cena vstupného je dobrá, bylo to gratis. Dál míjíme královskou rezidenci v údolí Ezulwini. V tomto údolí leží i královská vesnice Lobamba i hlavní město Mbabane, schované mezi žulovými vrcholky. Na okraji města bydlíme v prudkém kopci v příjemném hotýlku Emafini Lodge. Večeře je tentokrát jako bufet, takže každý si dává to, k čemu ho oko táhne a vše je završeno výtečným dezertem.
Ráno vyrážíme do prudkého kopce a pak údolím na sever k poslední noci ve Svazijsku, která bude v luxusním hotelu s casinem Piggs Peak. Musíme se tam ale probojovat. Tentokrát už to nejsou kopce, ale takové Krušné hory, dlouhé táhlé výjezdy, sjezd k přehradě a následující výjezd, zkrátka nečekané hory. Při převážení třetího auta část skupinky nakládáme a dovážíme až do hotelu.
Ráno vyrážíme na poslední cyklotrasu přes hranice v Jeppe´s Reef zpátky do JAR do Malelane, které leží na hranicích vyhlášeného Krugerova parku. Přes hranici nám pomáhá Roman protáhnout třetí auto, které pak za čárou necháváme a Martin se pro něj na kole vrátí. River House Lodge je starobylý luxusní hotýlek na břehu řeky. Všechno je tady mrňavé a staré a je z toho cítit zašlá sláva. Je to luxusní a útulné, pravý opak včerejšího moderního hotelu s casinem ve Svazijsku. Sedíme na terase, pijeme drinky a pozorujeme večerní dovádění hrochů. Balíme kola k finálnímu naložení, příští dva dny budeme standardní pěší turisté s auty za zády.
Ráno vyrážíme k jednomu z vrcholů naší cesty, kterým je návštěva Krugerova národního parku. Chvíli úřadujeme na vjezdu, pak probíhá pozoruhodná kontrola, jestli náhodou nevezeme alkohol, což zatloukáme a po chvíli jsme vpuštěni do parku. Naštěstí nebyla prohlídka podrobná, protože jinak tam jsme dodnes. Jedeme po hlavní silnici a v jejím okolí nevidíme nic živého, tak se vrháme na malé hliněnky a už je to tady. Všechna zvířata velké pětky jsme sice neviděli ale spousty slonů, stádo žiraf, buvolů, pakoňů ano. K tomu samozřejmě antilopy, hroši a jako vrchol cesty podél silnice kráčející štíhlý gepard a z křoví na nás zvědavě kouká obří hlava levharta. Naše pozorování zvěře jsme proložili obědem na břehu řeky, kde ale nešel proud tudíž byla nabídka omezená což nám nevadilo, akorát informace, co je možné a co není se furt měnila. Ale kvůli jídlu jsme nepřijeli, tak brzy zase vyjíždíme a fotíme zvířata a podle regulí před šestou opouštíme park a míříme do bungalovů hned za hranicí parku. Naše bungalovy jsou velké, ale nemají hospodu, takže musíme do vedlejšího luxusnějšího resortu na večeři, což nám nevadí aspoň jsme se krátkou procházkou protáhli. Náš předposlední den vyrážíme na Blyde River Canyon, údajně třetí největší kaňon světa. Při minulých cestách jsme první dva už viděli (Grand Canyon v Coloradu a Fish River Canyon v Namibii) a ani ten třetí se tedy nedal zahanbit, jeho rozměry jsou rovněž impozantní. Na závěr naší poznávací části cesty se zastavujeme u dvou vodopádů a u skalního města a už jsme v bývalém dřevorubeckém městečku Graskop, kde na hlavní třídě je náš hotel.
No a už nás čeká jen poslední den přesun přes historickou zlatokopeckou vesnici Pillgrim Rest na letiště v Johannesburgu. Tady končí naše další africká cesta, všichni zdrávi, nezraněni, spokojeni. Načali jsme tedy nečekaně už čtvrté kolo našich cest po planetě. Co bude příště, tedy na jaře 2024 uvidíme. Pokud politický život dovolí je favoritem několikrát odložený Taiwan. Tak si držme palce, aby to klaplo.