Madagaskar je čtvrtým největším ostrovem světa a je proslulý svou unikátní krajinou a jedinečnou flórou a faunou. Jde zejména o několik druhů lemurů a chameleonů a majestátné baobaby. Měli jsme tady být v listopadu roku 2020, ale covidové restrikce nám cestování znemožnily. Až teď, o dva roky později, na konci října 2022 můžeme konečně vyrazit.
No jo, ale vzhledem k válce na Ukrajině zdražily pohonné hmoty, letecké společnosti po covidu ještě neuvedly do provozu všechna letadla, a tak zajistit letenky za přijatelnou cenu byl docela oříšek. Air France pořád držely nesmyslnou cenovou hladinu, nakonec tedy volíme Ethiopian Airways v kombinaci s Lufthansou. Protože ale máme neblahou zkušenost s přestupováním ve Frankfurtu, volíme přímou cestu mikrobusem do Vídně a následný přelet Wien – Addis Abeba – Antananarivo. A tak se tedy nakládáme na Roztylech před Obi do zánovního mikrobusu s vlekem a po obávané D1 s velkou časovou rezervou vyrážíme. Rezerva se vyplatila, protože před Brnem, kde musíme vyzvednout Pavla M. je několik špuntů, které nás stojí zhruba 40 minut. Ale do Vídně dorážíme v klidu a pohodě, dokonce odbavení kol proběhne bezbolestně a hlavně bezplatně. Letadlo startuje na čas, paráda. Letiště v Addis Abebě si pamatuju z minula jako dost malé, proto jsem vyvalený z toho, kde jsme přistáli. Nové rozlehlé letiště s několika terminály ještě nemá otevřené ani všechny obchody a spousta prostor není ještě zařízená, ale asi chtějí vybudovat pro severní Afriku terminál ve stylu Dubaje nebo alespoň Johanesburgu. Dáváme si pivko a malé občerstvení a už pokračujeme do Antananariva. Kola dorážejí včas a nepoškozená, hledáme před letištěm našeho styčného důstojníka Alberta. Ten nahání ještě jedno auto pro kola, ale za chvíli už jsme komplet a začínáme se probojovávat do centra hlavního města. To lze charakterizovat jako téměř každé africké hlavní město jako velký bordel. Mraky aut a mraky lidí na ulicích a každý něco prodává nebo někam jde či jede s neuvěřitelným nákladem na střeše, od živých prasat po dvacet matrací. Ubytováváme se v hotelu Belvedere a sestavujeme kola, pak vyrážíme na krátkou procházku k jezeru a zase zpátky do hotelu a dáváme si první malgašské domorodé jídlo, což je samozřejmě zebu steak s rýží. Ráno zahajujeme směnou peněz do místních Ariary, nákupem drobných potravin a Mangoustan rumu v supermarketu. A pak už naše dvě auta s asi šesti lidmi doprovodu zahajují přesun z Tany do Ambatolampy. Jedeme na jih s mnoha pauzami na focení a originálními pohledy na krajinu. Vidíme rýžová pole s důmyslným systémem zavlažování a v jedné z vesnic konečně opouštíme mikrobus a jdeme do sedel. Silnice je zpočátku dobrá, ale místy se mění v hliněnku nebo štěrkovku. Ale jsme natěšení, tak nám to nevadí a radostně uháníme po R7 na jih. Zastavujeme se na první cestovní pivo THB (three horses beer), které nás bude provázet celou cestu. Dojíždíme do Antsirabe, což je město založené norskými misionáři, ubytováváme se v postarším francouzském hotýlku Trianon. Protože Antsirabe je „hlavním městem“ rikš zvaných pousse pousse, využijeme jejich služeb při cestě na večeři. Svezení stojí asi 20 korun, takže standardní městská doprava. Z hospůdky, kterou nám doporučili jdeme zpátky už ale příjemnou procházkou a dáváme drink na terásce u Aleše s Romanem. Další den začínáme návštěvou raritního Saturday Marketu, kde je naráz tak sto tisíc lidí a tuny všeho zboží. My máme kromě vlastivědného cíle i jeden obchodnický, potřebujeme koupit cyklohelmu pro Hanku, která ji nechala v Praze na poličce. Tady jsme s helmou sice nikoho neviděli a mezi prodavači oříšků, vanilky, manga a všeho dalšího to vypadá beznadějně. Nezoufáme a po několika dotazech a zatáčkách v narvaném tržišti opravdu několik „cyklostánků“ nacházíme. Ve třetím slavíme úspěch s pěknou novou helmou v lidové ceně asi 300 korun českých. Po úspěšném absolvování trhu se vracíme do hotelu, převlékáme do cyklistického a vyrážíme na objezd jezer Andraikiba a Tritriva. Kolem prvně jmenovaného probíhá právě velké prádlo a desítky žen perou v jezeře a suší na okolních březích pestrobarevné hadýrky. My objíždíme větší jezero asi pětikilometrovou stezkou a zastavujeme se na pivo u malého stánku s teráskou nad vodou a blízkými obchůdky s vyřezávaným dřevem. Posíleni pak vyrážíme po malých cestičkách k jezeru Tritriva, které vypadá jako lom na Malé Americe. Všudypřítomní prodavači nabízejí polodrahokamy, ale my jsme povětšinou zarputilí, navíc začínáme spěchat, protože se nad námi stahují mraky a začíná hřmít. A opravdu, na zpáteční cestě nás chytá tak dvacetiminutová přeháňka, která stačí změnit hliněnou cestu v bahnitou, po které se skoro nedá jet. Kloužeme, smekáme až na hlavní asfaltku a vypadáme jak závodníci cyklokrosu obalení bahnem. V zahradě hotelu musíme zneužít zahradní hadici, protože kola jsou blátem opravdu obalená. Večer vyrážíme jen přes ulici na asi nejlepší madagaskarský zebu steak s omáčkou ze zeleného pepře, vynikající.
Ráno nás čeká typické petit dejeuner, takže croissant a čaj a vyrážíme dál na jih. Výjezd z města je docela dramatický, proplétáme se mezi stovkami aut a rikš a chodců, ale časem provoz slábne až ustane docela a z R7 je super cyklostezka. Krajina je lehce zvlněná, objevují se i jakoby nahodile v krajině umístěné oblé skalní bloky. Je příjemné počasí kolem 30 stupňů, polojasno, na kolo báječné podmínky, a tak si zkrátka užíváme. Cestou se zastavujeme v místní hospůdce, kde za zhruba 30 korun pořizujeme rýži s hovězím masem. Přes náhorní plošinu doputujeme do městečka Ambositra, centra uměleckých řezbářů. Do jejich obchůdku se podíváme následující ráno. Pak se musíme přesunout kus auty, abychom se dokázali do večera dostat do cílového bodu. Vykládáme se tedy kolem poledne v malém městečku, začínáme obědem a pak nás čeká úžasná jízda krajinou po uzavřené cestě vedoucí chráněnou zónou. Je to pastva pro oči, jezírka, říčky, rýžová pole, vesničky, pořád lehce nahoru a dolů. V klidu tak dojíždíme za chameleony a lemury do národního parku Ranomafana, do deštného horského pralesa ve výšce cca 800 m n.m. V prudkém klesání ještě obdivujeme monumentální vodopád a pak už jsme u našeho hotelu. Ten má bungalovy rozesazené v bujné zahradě, situované v prudkém svahu. Je třeba si dobře rozmyslet, kdy jít jen tak na procházku a kdy na večeři, protože vše je provázeno náročným výstupem. Dopoledne s místním průvodcem absolvujeme tříhodinový trek džunglí a vidíme první lemury ukryté ve stromech, pavouky, chameleony i slibovaného žirafího brouka, který je ale k našemu zklamání dost malý. Džungle je zajímavým i když docela náročným zpestřením našeho cykloputování. V poledne vyrážíme na půl etapu, která nás dovede do Sahambawy, vesničky ležící mimo hlavní silnici. V blízkosti je i malá čajová plantáž, ale hlavně zcela neuvěřitelný hotel Le Lac. V rozlehlé zahradě s pečlivě popsanými druhy stromů a keřů na břehu jezera jsou různě velké bungalovy, luxusní i standardní, i rozsáhlá prosklená hlavní budova. Vše je citlivě zakomponováno do zahrady a kolemjdoucí si vůbec místního luxusu nevšimnou. Kdo to tady ale zainvestoval, ten musel mít neochvějnou víru ve svůj projekt nebo mimořádně naditou peněženku. My se ale s chutí vrháme do zahradního bazénu a dopřáváme si opulentní večeři zakončenou místními míchanými drinky. Ráno se vracíme po hliněnce mezi desítkami hald vypalovaných cihel zpátky na hlavní silnici. Přes město Fianarantsoa, hlavní město kmene Betsileo, pokračujeme krajinou do města Ambalavao, pro které jsou typické červené domy s balkony s vyřezávanými pestrobarevnými balkónky. Sledujeme jakousi slavnost mezi místní školou a kostelem, na trhu dáváme pivo a dokupujeme chybějící součásti výbavy, od zubní pasty po mango. Podvečerní slejvák osvěžuje vzduch, tudíž máme i příjemnou noc. Ráno zahajujeme prohlídkou výrobny ručního papíru, která je v areálu našeho hotýlku, nakupujeme suroviny a vyrážíme k rezervaci lemurů kata v rezervaci Anja. Na rozdíl od UNESCEM chráněné Ranomafany, tady jsou lemuři opečováváni třemi vesnicemi, které z nich mají živobytí. Jsme tady právě v době jejich oběda na fíkovníku, máme je úplně na dosah ruky. Na lidi jsou zjevně zvyklí, pózují a nerušeně se krmí metr od nás. Fotíme a jsme nadšeni, protože je konečně vidíme zblízka. K tomu nám ukazují místní průvodci několik druhů chameleonů, které lákají i na cvrčky k vystřelení dlouhého jazyka, což se daří, show je kompletní. Dáváme si v místní hospůdce dobrý oběd a rychle vyrážíme, protože se ženou od severu temné mraky. Těm se nám daří ujet a do vyhlášeného údolí Tsaranoro vjíždíme suchou nohou. Jedeme po hliněnce, která se klikatí k horám, přes několik brodů, kde máme lehké pochybnosti, jak naše auta projedou. Ale směřujeme neohroženě k vyhlášenému kempu Catta. Projíždíme zapadlou vesničkou Vohitsaoka, máváme si s dětmi a už nám zbývá jen pár kilometrů, které jsou ale zatraceně náročné. Uklidňuje mě, že tady jsme aspoň na dvě noci, takže utrpení má smysl. Resort je ukryt mezi stromy, lemuři skáčou po střechách chatek, k osvěžení slouží místní biotopická plovárna, pohoda. Objednáváme večeři, průvodce na ranní trek a jdeme si dát zaslouženou spršku.
Vstáváme brzy, připraveni na horskou túru na vrchol Chameleon ve výšce 1.600 metrů. Protože náš kemp Catta je zhruba ve výšce 900 metrů, nečeká nás úplně jednoduchý výšlap, ale regulérní túra. Je nás sedm, tak máme asi čtyři průvodce, africký standard. Jdeme džunglí, kolem koupatelného jezírka, ale ještě je brzo. Vpravo od nás jsou nádherné kolmé skalní stěny a jeden z prvovýstupů tady má i český světový lezec Adam Ondra. Pastva pro oči milovníků hor a skal se rozprostírá všude kolem. Postupně se otepluje, skupinka se trhá, vegetace mizí a po holém úbočí směřujeme ke skalám. Je to náročný pochod, jakmile se dostaneme přímo do skal, už je to lepší, cestička vede rychle vzhůru a za chvíli jsme nahoře. Výstup nám trval zhruba tři hodinky. Výhledy jsou fantastické, fotíme a užíváme si nádhernou horskou krajinu. A pak zdrháme před blížícími se mraky dolů se zastávkou v Tsaranoro kempu, kde na místní hospodě nacházíme velikou metrovou ceduli se státním znakem Československá socialistická republika. To je fakt bizarní, prý ji přivezl francouzský majitel, který tady ale není, takže pohnutky jeho náklonnosti k naší zemi nám zůstávají utajené. Dáváme si tedy oběd, pivko a přes fotbalové hřiště, kde neproměňuju penaltu, směřujeme na naše kempové koupaliště k zasloužené relaxaci.
Ráno se vracíme na hlavní silnici a popovážíme se kus dál na jih, aby naše etapa měla zhruba obvyklých 80 kilometrů. Vzdálenosti s dají sledovat samozřejmě podle GPS v mobilu anebo podle číslovaných patníků u silnice. V patřičné vzdálenosti před Ranohirou se vykládáme a v klidu dojíždíme do hotelu v centru městečka, které je vstupní branou do národního parku Isalo.
Tady podnikneme túru mezi skalními formacemi neuvěřitelných tvarů i rozměrů. Vykoupeme se v kaňonu Maki v přírodním jezírku „La Piscine Naturelle“, u kterého si mezi palmami připadáme jako v ráji a vidíme množství úžasné endemické flóry. Oběd nám chystají domorodci v blízkém tábořišti se vším všudy, zeleninový salát, zebu špízy s rýží a ananas a mango jako dezert. Pak ještě krátká vycházka kaňonem k černému a modrému jezírku, koupačka a další asi dvoukilometrový pochod k našemu autu. U hotelu jsme kolem čtvrté odpolední, takže máme čas na nákupy triček, procházku po městečku nebo koupel v hotelovém bazénu. Ráno nás čeká poslední velký autopřesun na jih. Projíždíme nejchudší částí ostrova, polopouští, kde už nejsou zděné domky, ale jen chýše z proutí. Objevují se i první baobaby podél cesty. Vykládáme se opět v patřičné vzdálenosti před cílovou metou a mylně se domníváme, že už budeme jenom sjíždět k moři. Ale ejhle, ještě dvě velké terénní vlnky přes dvě údolí nám dávají docela zabrat než začneme opravdu klesat k městu Toliara, které je centrem této oblasti. Proplétáme se městem a směřujeme k pobřežní silnici směřující na sever do plážového střediska Ifaty – Mangily. Je tady zbrusu nová krásná hladká silnice, takže jízda v odpoledním slunci rychle ubíhá a už jsme u našeho hotelu na pláži. Nádhera, palmy, bazény, klid. Nakládáme kola do auta, aby se naši řidiči mohli brzy ráno vydat na dvoudenní cestu zpátky po R7 do Antananariva, kam my pozítří přiletíme, tedy pokud všechno klapne tak, jak má. Osvěžíme se v teplých vodách Mosambického průlivu. Smyjeme únavu z předchozích dnů, využijeme masáže místních šikovných Malgašek a strávíme příjemný večer na pobřeží. Zebu steaky mohou vystřídat úžasné úlovky z moře 🙂
Objednáváme na zítra šnorchlování, potápění i prohlídku místního lesa baobabů, ten nejstarší má prý za sebou už 1300 let. Máme nabitý program a večer se už přesunujeme do Toliary, abychom to ráno měli blízko na letiště. Večeři dáváme v příjemné restauraci Le Boeuf, kde se nejen dobře vaří, ale zjevně je i místem výběru místních slečen. Cestou zpátky do hotelu jsme se stali jejich lovnou zvěří, ale hrdinně jsme odolali a na terase hotelu jsme dopíjeli poslední panáčky místního výtečného rumu Mangoustan. Ranní přesun na letiště proběhl bez potíží, stejně jako odbavení. Loučíme se s naším řidičem Jermainem a za chvíli už směřujeme pěšky po ploše k pestrobarevnému vrtuláku společnosti Tsaradia, který nás za hodinku přepraví zpátky do hlavního města. Tady čeká Albert s mikrobusem a za další hodinku už si dáváme oběd na terásce nám dobře známého hotelu Belvedere. Odpoledne si dáváme ještě vlastivědnou vycházku po centru kolem prezidentského paláce, domorodým trhem na schodišti sejdeme na hlavní bulvár, kolem budovy bývalého nádraží se dostaneme až do bizarního muzea pirátství. Potom procházíme kolem jezera s kvetoucími jacarandami, kolem několika uzavřených parků až nakonec vystupujeme zpátky na kopec s naším hotelem. Ještě návštěva zcela neuvěřitelné galerie luxusních výtvarných děl. Dáváme si pivko v malé pizzerii na křižovatce za zvuků píšťalky neúnavného policisty. No a pak už zpátky do hotelu na večeři a drink na terásce. Kola ještě nedorazila, tak snad ráno. Tak se i stane, takže dopoledne balíme kola, děláme poslední nákupy a už je čas jet na letiště. Třetí cyklistická Afrika je u konce a k dokončení celého třetího cyklu nám zbývá Oceánie a tady už po Zélandu s Fiji a australské Tasmánii nemáme moc možností. Uvidíme, co vymyslíme.