Nikdo moc nevěřil, že to projedeme. Škarohlídi dokonce tvrdili, že to snad ani nepřežijeme. Na kole z hlavního namibijského města Windhoeku na jih Afriky, na slavný mys Dobré naděje. Informací o podobných přejezdech v této části Afriky moc nebylo, ale něco málo se najít dalo. Navíc do této části Afriky jezdíme klasicky s automobily již asi 15 let.
Takže jsem měl čisté svědomí při výběru trasy: První část putování se uskuteční v Namibii, která je druhou nejméně lidnatou země na světě, hned po Mongolsku, tudíž konflikty s místními obyvateli nenastanou, když tam vlastně žádní skoro nejsou. Z toho plyne i mizivý dopravní ruch a to přitom budeme v přírodně a krajinově nejzajímavější části Namibie. Druhá polovina našeho putování se odehraje v Jihoafrické republice, která si svou úrovní služeb nijak nezadá se západní Evropou. Pravda, cyklostezky tam nemají, ale cyklista tady není lovnou zvěří tak, jak by tomu bylo ve většině států východní Afriky, o státech Guinejského zálivu ani nemluvě.
[nggallery id=7]
Přesto samozřejmě zůstávala velká řada různých ale….První z nich se vztahovalo k velikosti skupiny. Původní plán byl na jedno doprovodné auto velikosti Fordu Tranzit nebo VW Transporter, tedy zhruba 6 až 7 lidí a já v roli řidiče. Realita byla v podobě 19 cyklistů. Trošku rozdíl… No a pro tuto karavanu bylo potřeba zajistit ubytování a dopravu a to tak, že každý den jinde… Po nějakém čase bylo jasné, že bez spolupráce s jihoafrickou nebo namibijskou cestovkou to budeme dávat do kupy fakt těžko. Ne tedy že by to vůbec nešlo, ale přeci jen to bude jednodušší cesta. Nakonec padla volba na jihoafrickou, po mnoho let spřátelenou firmu, která ještě ke všemu dala nejlepší finanční nabídku. Bylo rozhodnuto.
Pak jsme se utkali s váhovými limity letecké společnosti a už jsme seděli v letadle, které směřovalo přes Johanesburg do hlavního namibijského města Windhoeku.
Cesta byla dlouhá, ale dokázali jsme to my i kola. A tak večer můžeme začít montovat bicykly, a ladit formu u prvního točeného namibijského piva Windhoek. Navrch si dáváme smažený řízek, jsme přeci jen v bývalé německé Západní Africe.
Popisovat celou dvoutýdenní cestu z namibijského hlavního města až na jih Afriky je trochu problém, zážitky jsou téměř nesdělitelné a bylo jich mraky. No ale pokusím se ve zkratce o nemožné. První ráno je krásně a tak plníme lahve všemi možnými drinky a užíváme si na dlouhou dobu posledních 90 km jízdy po asfaltu. Směřujeme na jih po hlavní namibijské silnici B1 vedoucí až do Kapského Města. My se z ní ale odpojujeme v Rehobothu, kde jsme najeli na klasickou hliněnou silnici, která nás pak provázela přes celou Namibii. Někdy byla silnice krásně rovná, jindy to byla pekelná roleta, občas na ní byly hluboké písečné pasti. Kolem silnice paviáni, tu a tam žirafa a zebra, idylka. Jízda získala jiskru v momentě, kdy nás zasáhla neočekávaná studená fronta provázená přívalovými dešti. Silnice se rychle měnila v blátivou cestu a my brzy vypadali jak cyklokrosaři po závodech. Brzy jsme také zjistili, že puntík na mapě neznamená město, leckdy ani vesnici, ale třeba jen farmu nebo nádraží, nebo bývalou farmu, nebo bývalé něco s opuštěným buldozerem. Tedy spolehnout se na to, že se někde schováte, osušíte nebo jinak se občerstvíte, to se brzy ukázalo jako holý nesmysl. Před odjezdem nás kdekdo varoval před vedrem, větrem, hady a čertví čím ještě, ale před teplotou 12 stupňů na konci afrického léta nikdo. No a na to, že se po nočním mnohahodinovém přívalovém dešti rozvodní řeky, které normálně vlastně neexistují, nikdo ani nevzdechl. A tak jsme se následující den tedy utkali s řekou, která měla při našem průjezdu poctivých 100 metrů na šířku. Voda nám byla po prsa, ale naštěstí nebyla studená, sluníčko už zase svítilo a proud byl taktak schůdný i pro naše padesátikilové odvážné spolucyklistky. Získali jsme tak novou zkušenost, že je dobré kolo přidržovat a nechat jej lehce unášet proudem a za ním zvolna postupovat napříč řekou, nikoli se prát s proudem s kolem napříč. Jeden den nás řeka nechala ochutnat pocit vítězství, ale další den na druhé straně hor už spojené toky vytvořily z řeky Tsondab nepřekonatelnou překážku a nás to stálo asi pětadvacet kilometrů navíc. Zkrátka mosty ještě v Namibii nejsou všude, proč taky, když brod bohatě stačí a po valnou většinu roku je stejně úplně suchý.
[nggallery id=8]
Počasí se konečně zlepšilo a už je konečně takové, jaké jsme od Namibie čekali, tj. teploučko. Proto jsme sem přeci jeli, kolem nás poušť, na obzoru nádherné hory, nikde nikdo. Za den jsme potkali dohromady tak 10 – 20 aut, z čehož většina byli turisté, kteří si nás točili na kamery a stali jsme se pro ně dobrou namibijskou atrakcí hned po Fish River kaňonu a písečných dunách. Můžeme tedy v klidu prohlásit, že kromě pár hlavních páteřních asfaltek je Namibie protkána sítí „cyklostezek“.
A už jsme u namibijské fotografické atrakce číslo jedna, kterou jsou písečné duny Sossusvlei. Na jednu z temně oranžových písečných dun s pořadovým číslem 45 můžeme vystoupit a nasávat nezapomenutelnou ranní atmosféru pouště Namib. Proslavené „Death Valley“ je však dnes bohužel uzavřeno, protože po apokalyptickém slejváku se po padesáti letech právě dnes změnilo v močál, tak snad jindy…Další den si už plnými doušky užíváme protivítr od Atlantiku… Krásná silnice k pobřeží, ale nejede to vůbec, byť opticky silnice klesá, naše rychlost se pohybuje kolem 15 km/h a to makáme jak na Tour de France a předpisově střídáme. Je jasno, nádhera, ale vítr jako prase. Netrpělivě vyhlížíme náš hotel, který ukončí naše dnešní trápení, vidíme kilometry daleko na všechny strany, ale nikde nic. Už bychom ho přeci dávno měli vidět!!! Konečně odbočka s velkou cedulí, ale kde je sakra ten hotel??? Sjíždíme po hrbolaté cestě a už vidíme bizarní stavbu kamenného hotelu, která je ukryta ve skalní rozsedlině, v úzkém údolí u starého nádraží. Tady by se mohl natáčet jeden western za druhým, už tady chybí jen Steve McQueen nebo Charles Bronson na koních. Pokud byste tohle místo hledali, tak se jmenuje Seeheim a leží asi 50 km na západ od města Keetmanshop, u kterého můžete mimochodem najít dvě další přírodní namibijské zajímavosti, kterými jsou les podivuhodných aloí a neméně pozoruhodné „hřiště obrů“ s bizarními skalními útvary.
Pokračujeme dál k jihu a naším dalším cílem je Fish River kaňon, druhý nerozsáhlejší kaňon světa hned v závěsu za slavným Grand Canyonem v Coloradu. Výhled je nádherný a nafotit se to moc nedá, musíme si to zkrátka pamatovat. A tak zpátky do sedel a přes poušť a hory se spustíme přímo na břehy řeky Fish do termálních lázní Ai Ais. Cachtat se v Africe v termálních pramenech je trochu úchylná kratochvíle, ale po devíti dnech v sedle kola je to báječné uvolnění. Můžete si vybrat mezi venkovním velkým bazénem nebo několika krytými bazénky a vířivkami. Tahle pohoda nám zakončuje namibijskou část našeho putování. Zítra překročíme hraniční řeku Orange a vjedeme do Jihoafrické republiky.
[nggallery id=9]
Země je to veliká a tak se přesunujeme autobusem přes hornaté a pusté Severní Kapsko a přes město Springbok až na pobřeží Atlantiku do městečka Lamberts Bay. Západ slunce nad Atlantikem je nádherný a ryba v hotelové restauraci zapíjená báječným místním vínem přispívá neméně ke zdařilému vstupu do země na úplném jihu Afriky. Ráno jedeme podél bělostných obřích písečných dun na atlantickém pobřeží. Všechno je rázem jinak. Silnice jsou asfaltové, solidní automobilový provoz, množství obchodů, barů, bufetů a restaurací. Taková trochu jižní Evropa. Už jsou tu bělostné farmy, zavodňovací kanály, nekonečné vinice, městečka, vesnice, ale i průmyslové zóny. Stellenbosch, synonymum pro jihoafrické vinařství, město vzdálené asi 50 kilometrů na východ od Kapského Města, nám ukazuje první velký slum ležící poblíž naší cesty. V porovnání se slumy, které uvidíme v následujících dnech je to ale jen vesnička proti velkoměstu… Defilujeme podél zátoky False Bay, kterou dávní mořeplavci mylně pokládali již za cestu na sever k Indii. Obdivujeme surfaře na nekonečných plážích u Muizenbergu, barevné dřevěné plážové domečky ve Fish Hoeku, vojenskou námořní základnu v Simon´s Townu, hnízdiště tučňáků v Boulders Bay a už stoupáme k hlavní bráně národního parku na mysu Dobré naděje. Ten má dva hlavní body, maják na takzvaném Cape Point a skálu u oceánu, která je tím proslaveným Mysem Dobré naděje, kde se mísí vlny Atlantického a Indického oceánu. A to je cíl našeho putování. Dáváme pozor na šmejdící paviány, sledujeme zatahující se oblohu a fotíme se u slavné cedule oznamující, že jsme tedy ve zdraví dojeli na jih Afriky. Tím nejjižnějším bodem Afriky je sice ve skutečnosti Střelkový mys, vzdálený asi 100 km na východ, ale kdo to ví…Mys Dobré naděje a Kapské Město, to jsou symboly pro nejjižnější cíp Afriky a až sem jsme dojeli v sedle našich strojů.
[nggallery id=10]
Takže přípitek, naložit kola a sebe do autobusu a jedeme na závěrečnou večeři do steakhousu vedle našeho hotelu v Kapském městě. Pštrosí steaky nebo klasické hovězí ve výborném podniku přispívají ke slavnostnímu rázu večera. Pak už zbývá jen zabalit kola do krabic, udělat poslední nákupy, mrknout na Stolovou horu, která je ale tentokrát schovaná v mracích a už jedeme na letiště. Afrika je za námi, bylo to skvělé. A dalších tisíc kilometrů, tentokrát na podzim v severní Americe už se nám zvolna vkrádá do myšlenek…..