Zambie, Malawi, Tanzánie 2015

Na kole od Viktoriiných vodopádů k Indickému oceánu

Emirates nás í kola spolehlivě přepravili přes Johannesburg do Livingstone, města na hranici Zambie a Zimbabwe. Na letišti nás čeká moje vyzkoušená spolupracovnice Charity a tak se srdečně vítáme. Nakládáme se do mikrobusů a jedeme do mnohokrát osvědčené Kaazmein lodge, kde se na zahradě pasou zebry a všichni si začínají všímat, že fakt asi jsme v Africe. Objednáváme si ryby k pozdnímu obědu, ale je z toho spíš brzká večeře. Stíháme ještě autobusem dojet do centra a za velkého zájmu místních se vyfotit se sochou našeho rodáka Emila Holuba, která je před muzeem, ve světě proslulejšího cestovatele, Davida Livingstona. Pak nakupujeme ve Sparu hlavně vodu a pěšky se vracíme do lodge sestavit kola.

Hlavní atrakcí Livingstonu jsou pochopitelně Viktoriiny vodopády, kam se ráno vydáváme už v sedlech bicyklů na aklimatizační vyjížďku. V tomto období je zambijská strana napůl vyschlá, a tak díky nízkému stavu vody se nabízejí atraktivní pohledy ze suché horní hrany vodopádu. Sestupujeme i dolů do Boiling Pot, čili „vroucího hrnce“, odkud vyjíždějí raftové skupinky. Přesunujeme se na oběd a po něm část výpravy si jde zalétat letadélkem nad vodopády, část jde do muzea a já s Martinem a Charity jdeme vybrat auto na převoz kol. První variantou je malá dodávka, kde jsme bez šance na naložení, ale už druhý pokus je OK. Budeme tedy mít po Zambii mikrobus a k němu uzavřený náklaďáček. Spokojeni se vracíme do Kaazmein a za chvíli se vydáváme na podvečerní plavbu po Zambezi s mnoha drinky a špízy a domorodou kapelou. Je to takové divadlo pro turisty, ale západ slunce nad Zambezi, hroši, sloni, opice, dohromady to je zážitek.

[ngg src=“galleries“ ids=“41″ display=“basic_thumbnail“]

Večerní projížďka lodí po Zambezi ukončila naši aklimatizaci a ráno zahajujeme naše cykloputování napříč Zambií. Nejdřív se přesunujeme autobusem do Chisekesi a pak si dáváme prvních 90 km rozpálenou savanou do města Mazabuka. Frajeři v Africe přeci vyjíždějí v pravé poledne… Je vedro, snažíme se hodně pít, abychom se nezatavili hned druhý den. Popíjet téměř svařenou vodu nebo horký iontový nápoj z lahví vyžaduje pevnou vůli. A tak má první kompletní cykloden hned své oběti. Roman dostal křeče pod závěrečným kopcem, že nemohl opustit parkoviště u Sparu i když moc chtěl. Tonda si „ustlal“ na kolejích a nešlo mu moc vstávat, ale nakonec to pod dohledem Dany a kolemjdoucí domorodé zdravotní sestřičky dokázal. No a Ivana s Honzou, jako zkušení orientační běžci, chtěli okusit malé cestičky, tudíž najeli o 40 km víc po afrických „roletách“ a jsou na hraně úpalu. Příjemný hotýlek Golden Pillow žehlí svou pohostinností první útrapy. Ráno se přesunujeme přes Lusaku do Rufunsy odkud po tzv. Velké východní cestě směřujeme ke slavnému trhu u mostu přes řeku Luangwa. Tam nás čeká Bridge lodge, příjemné ubytování s nevrlým majitelem, starým Holanďanem, kterému to tady už asi přeci jenom leze trochu na mozek. Ale večeři i snídani připravil jeho personál skvělou, tudíž budiž mu odpuštěno. Přes řeku vidíme do Mozambiku a kolem jsou samé holé stromy a roští, sem ještě jaro nedorazilo.

Máme krásné ráno na mozambicko-zambijské hranici a do třetice busový přesun. Jestliže jsme odhadovali, že ten nejhorší přesun máme objezdem Lusaky za sebou, tak jsme se ukrutně mýlili. Hlavní silnice je z větší části rozkopaná a opravuje se, takže dost času se jezdí buší vedle silnice. Chytáme tak dvouhodinovou sekeru hned zkraje dne. Občerstvujeme se na megatržišti v Petauke, kde si nás domorodci fotí do svých mobilů, pokrok zkrátka nelze zastavit :-). Cesta do startovního místa v Sandwe vůbec neutíká a je jasné, že dneska za světla nedojedeme, ani když z busu vůbec nevylezeme, takže se rozhodujeme přeci jen se na kole trochu protáhnout. S prašnými cestami máme bohaté zkušenosti z Namibie, ale tohle je jiná liga, fakt to neodsýpá. Projíždíme na kole malými vesničkami za velkého jásotu malých i velkých přihlížejících, tohle tu zjevně ještě neměli 🙂 Užíváme si to a jedeme do 18 hodiny, kdy se začíná šeřit a zároveň jsme u brodu, který asi bude potížový pro náš bus. A taky jo, krásně uvázl a zahrabal se, a tak ho příští půl hodinu vykopáváme a tlačíme ven. Podaří se, nakládáme kola do náklaďáku a sedáme do busíku, nicméně za půl hodinky se situace opakuje. Opět se dílo podaří, ale další zapadnutí následuje asi za 10 minut a je jasné, že jestli vůbec dojedeme, tak budeme mít velkou kliku. Kola jsou asi rychlejší než bus, tudíž i varianta zítřejšího dojezdu na kole je ve hře v případě definitivního selhání. Ale je tma jako v pytli, a protože se kolem pohybuje dost zvěře, tak by nás v tom případě čekala noc v autobusu. Není tady ani signál, tudíž spojení s Jessicou ve Flatdogs v našem cílovém kempu se nedaří navázat. Máme tedy takové improvizované noční safari, rychlost busu asi 15 km/hodinu, kolem defilují sloni, žirafy, antilopy a buvoli, v dálce planou ohně u chýšek místních. Jedné sloní partičce jsme se fakt nelíbili a šli s hlasitým troubením po nás, naštěstí jsme měli při vyhrabávání mikrobusu zrovna rychlejší chvilku a k souboji, který bychom nevyhráli, naštěstí nedošlo. Nakonec jsme s pomocí Zdendovy GPS přijeli k jakési mýtnici a s překvapeným hlídačem se dohodli, kde že to vlastně jsme. Pustil nás dál s tím, že to máme ještě asi jeden a půl hodiny. Podařilo se mi dovolat Jessice a objednat na recepci studené pivo a limonády a ujistit jí, že ráno safari určitě chceme. Před půlnocí jsme v kempu a polomrtví jdeme spát a před námi je volný den.

Ranní safari začíná v 6 hodin, jsme trošku unavení, ale očekáváme defilé zvířat. Není jich zdaleka tolik jako před třemi roky, kdy jsem tady byl naposledy, ale nikomu to neříkám, to je můj problém. Ale velké skupiny hrochů se válí v řece Luangwa jak mají. Potom vidíme slony i žirafu Thornicroftovu, která je v tomto parku endemická. Pár buvolů, zeber i hyenu jsme zdárně nalezli, ale na lvy máme tentokrát smůlu. Panorama řeky je ale úchvatné jako vždycky, takže se vracíme do kempu spokojeni. Loučíme se s našimi zambijskými řidiči, jsou zjevně rádi, že jedou domů, noční dobrodružství jim taky dalo zabrat, ale drželi se. Následuje relaxace u bazénu a po několika dnech si dopřáváme i oběd. Odpoledne následuje krátká vyjížďka do vsi a lenošení u bazénu. Večerní safari vynecháváme, protože jsme ho měli v divočejší podobě včera. Večer přijíždí náš nový malawijský řidič Erik, a tak prohlížíme autobus a zahrádku na něm. Je jasné, že se s koly a krabicemi nevejdeme. Erik nás ujišťuje, že ve vesnici má ještě přívěs na kola, což nás trochu uklidňuje, uvidíme tedy zítra. Na baru si dáme antimalarický gin s tonikem a jdeme spát do stanů mezi slony a hrochy.

[ngg src=“galleries“ ids=“42″ display=“basic_thumbnail“]

Ráno Erik s podivným přívěsem na 12 kol vskutku dorazil. Po kratší obhlídce jsme s ním smířeni a vyrážíme směr Chipata, což bude naše poslední nocležiště v Zambii. Od něho nás ale dělí 130 km po hlavní nové asfaltce, je fakt vedro kolem 40 stupňů. Využíváme každou příležitost k pití, ale voda v lahvích je za chvíli téměř uvařená. U busíku si bereme od Erika chladnější vodu a asi na dvou místech se nám daří koupit i studenou kolu nebo dokonce pivo. Cesta je dlouhá a úmorná, postupně odpadáme a do Chipaty dorazí na kolech jen pět nejodolnějších. Objednáváme večeři, kterou nám připraví s africkou rozvahou po hodině a půl. Kola máme naložená, bazén je příjemný, takže jsme připraveni na standardně zdlouhavé překračování pozemních afrických hranic.

Ráno děláme poslední nákupy v supermarketu na zambijské straně a už úřadujeme na hranici. Podle očekávání jsou nám malawijské zvací papíry k ničemu, a tak vyplňujeme nové žádosti o víza a po tři čtvrtě hodince je dostáváme a vjíždíme do hraničního města Mchinji. Marně bojujeme s bankomaty, vyhrávají jen dva z nás, takže rozdělujeme prachy mezi ostatní a vyrážíme na cestu do Kasungu. Za obrovského zájmu dětí i dospělých vyndáváme kola a ukrajujeme první kilometry po malawijské půdě. Rozdíl mezi Zambií a Malawi je jasný, vesnice jsou bohatší a půda více obdělaná. Pohybujeme se i ve větší nadmořské výšce a není takové vedro. Trasa je převážně rovinatá, tak nám to pěkně frčí a tentokrát jsme za světla v nejluxusnějším hotelu ve městě. Je to to taková mramorová zotavovna, ale mají studené pivo a večeři po patřičném čekání vyrobili dobrou. Zásoby piva jsme hotelu zdárně vypili, a tak ráno s čistým svědomím vyrážíme směrem k jezeru. To je ale ještě dlouhá cesta. Nejprve měníme peníze, abychom byli v Malawi svéprávní, pak vyrážíme rovnou na východ, kopcovitou krajinou. Místní s námi občas závodí na kolech a leckdy i krátkodobě vítězí, na dlouhé trati nakonec stejně vyhrajeme my. Pozvolna nabíráme výšku a čím dál víc nás začíná deptat myšlenka, že sjezd si neužijeme, protože se nachází uvnitř parku Nkhotakota Wildlife Resort, který musíme projet autobusem. Stoupáme a funíme a pak už nakládáme kola na přívěs u brány parku. Domorodky nám prodávají banány a manga a jako bonus nám zpívají a tančí. Loučíme se s dámami, máváme si s hlídačem a už drncáme po prachové cestě napříč rezervací, klesáme a zhruba za hodinku už vidíme blankytnou hladinu jezera. Bydlíme v lodgi přímo na břehu jezera Malawi, které se dříve jmenovalo Nyasa, objednáváme ryby k večeři, jsou výborné.

[ngg src=“galleries“ ids=“43″ display=“basic_thumbnail“]

Naše další putování vede na sever podél západního břehu jezera. Zastavujeme se na jedno rychlé ranní pivko v hospůdce u silnice, paráda, protože je to tady zcela výjimečné. Silnice vede tentokrát téměř po rovině, takže jsme rychlí, nicméně oběd po cestě moc není kde si dát, a tak jsme nadále na mangu a banánech. Krátce si prohlížíme suvenýrový stánek s řadou pěkných dřevořezeb a pak už se po prašné cestě vrháme mezi políčka s kasawou. Písečná cesta je docela dobrodružná, tu a tam je nutné slézt a tlačit. Nakonec zdárně vjíždíme do černé plechové brány oblíbeného resortu Kande Beach. Objímám se s recepční, jako starou známou, řešíme společně ubytování, následně objednáváme dopředu večeři a jdeme se svlažit do průzračné vody jezera. Je to super. Čeká nás volný den, kdy se můžeme válet na bělostné pláži, půjčit si loďky nebo na kole objet nejbližší vesnice. To byl i můj případ, zajeli jsme do Chintheche na malý nákup a stavili se v luxusním resortu po dlouhé době opět na oběd. Večer nahazujeme kola na přívěs, čeká nás poslední malawijský přesun na sever a pak poslední etapa po rovince kolem severní části jezera. Dnešním cílovým městem je Karonga, hotýlek není nic moc, ale je čistý a jídlo po velké dávce trpělivosti a asertivity nakonec také získáváme.

A máme tu poslední cyklistický den. Nejprve se musíme obrněni trpělivostí dostat přes malawijsko-tanzanské hranice. Náš řidič Erik má potíže s číslem karoserie, a tak se u našeho mikrobusu střídají úředníci a různí „zprostředkovatelé všeho“. Po dvou hodinách jsme slavnostně z Malawi vypuštěni, tanzanská procedura je rychlá a už frčíme do hor. Ochlazuje se, místy i prší, kolem je zelený prales a hory. Vykládáme kola na fotbalovém hřišti, standardně za pozornosti celé vesnice. Neohroženě vyrážíme do asi dvacetikilometrového stoupáku. Dá nám zabrat, ale celkem je to jetelný kopec. Navíc víme, že tentokrát si sjezd užijeme až do města Mbeya, které je centrem této oblasti. Do Mbeyi dojíždíme za šera po frekventované silnici a je to docela masakr. Zdenda má pád, naštěstí bez následků, a všichni se zdárně shledáváme v hotelu Hill View, který je pravděpodobně jedním z nejlepších ve městě. Ale až na recepční, které jsou mimořádně zpomalené. Nicméně jsme to dokázali a večeře už byla v pohodě. Celé dopoledne máme na balení kol do letadla, takže krabice a všemožné omotávky a folie jsou v hlavní roli. Objednáváme si autobus na letiště, kola jdou na střechu, taktak projíždíme hotelovou bránu. Poletíme se společností Fastjet, která je celkem nová a z Mbeya létá teprve od jara. Letadlo ale vypadá moderně, kola nám na palubu berou bez řečí, můžeme frčet do Dar Es Salaamu. Lovíme taxíky a mažeme do našeho hotelu Rainbow, poblíž přístavu. Personál je indický, tudíž všechno funguje, ale nechají si vše dobře zaplatit.

Čeká nás volný den v Dar Es Salaamu, to znamená dva kostely, rybí trh, národní muzeum a botanická zahrada. K tomu vyřizování trajektových lístků na Zanzibar, oběd, večeře a noční transfer první skupiny na letiště. Pro ně již tato cesta od Viktoriiných vodopádů k Indickému oceánu končí. Druhá polovina má před sebou pár dní se šnorchlováním a koupáním na Zanzibaru. Takže už můžeme říci: AFRIKA II. končí, rozjeli jsme úspěšně druhou fázi našeho projektu 6×1000 aneb 1000 km na kolech na šesti kontinentech. Už v letadle spřádáme plány kam dál. Dle původního rozpisu je na tahu Japonsko a všichni říkají, že je to zajímá, takže se můžeme hned po návratu pustit do příprav. Příští zpráva tedy bude na jaře 2016 o putování zemí vycházejícího slunce.

[ngg src=“galleries“ ids=“44″ display=“basic_thumbnail“]