Jordánské hášimovské království, je stát v oblasti Blízkého východu, které bylo dříve nazýváno také Zajordánsko, protože leží na východ od řeky Jordán. Nalezneme zde zříceniny starých římských měst, křižácké hrady, pouštní pevnosti i významná biblická místa. Jordánsko je nejstabilnější zemí regionu a je plně připraveno na turisty.
V dalším pokračování našeho cyklotoulání po šesti kontinentech byla na řadě Asie. V covidové době byl Taiwan stále uzavřený a nedostupný. Volili jsme mezi Uzbekistánem a Jordánskem. Vyhrál Uzbekistán a tak jsem začal chystat cestu mezi Taškentem, Samarkandem a Bucharou, přes hory a pouště. Všechno vypadalo výborně, hotely se podařilo rezervovat bez velkých obtíží s výjimkou asi dvou málo frekventovaných míst v poušti. Ceny byly pro nás velmi příznivé, vypadalo to na poměrně levnou a velmi atraktivní cestu po Střední Asii. Ale přišel 24.únor 2022 a Rusko vtrhlo na Ukrajinu. Uzbekistán už sice není součástí Ruska, ale přeci jenom nejrůznější vazby existují dodnes, a tak se nejevilo jako dobrý nápad cestu uskutečnit. Proběhl podolský summit, kde jsme změnili naši asijskou volbu na Jordánsko. Takže z toho plyne nejprve zrušit všechno bydlení v Uzbekistánu a v Jordánsku začít od nuly. Podařilo se, a tak se na začátku dubna potkáváme večer na letišti, abychom nočním letem přes Istanbul doletěli do hlavního města Jordánského hášimovského království Ammánu. Všechno jde podle itineráře a nad ránem se taxíky dostáváme do hotelu. Po chvilce vyjednávání o poloviční ceně za noc, protože je přeci jenom už půl šesté ráno, dostáváme klíče od pokojů a jdeme si na pár hodin schrupnout. Kolem desáté jsme jak znovuzrození, vyspaní a osprchovaní a dáváme si první arabskou snídani. Před hotelem sestavujeme kola, kupujeme první nealko pivo a vydáváme se na projížďku Ammánem. Silnice jsou přecpané, buď s mnoha pruhy nebo jsou naopak velmi uzounké. Jedeme k hlavní mešitě, potom k pozůstatkům římských lázní, vyjíždíme k monumentální Citadele a pozorujeme údajně největší vlajku světa nad místním náměstím. Kopců má Ammán nepočítaně, takže první seznamovací etapa má i sportovní charakter. Na závěr dne nedaleko od hotelu si dávám výlet přes řídítka, odřu si kdeco, ale kolo přežilo a já v zásadě asi taky, aspoň tak to na první pohled vypadalo. Večer si dopřáváme první velkou arabskou večeři a setkáváme se tak s pravidly ramadánu, když musíme čekat s jídlem na západ slunce. Pak si dáváme malou exkurzi do dob Al Capona a v holičství si objednáváme pár plechovek piva, které za chvíli přiveze motorkář v černé igelitce 😊
Ráno jedu s Martinem vyzvednout auto, obrním se trpělivostí a po dvou hodinách čekání dostáváme objednané auto. Partička už mezitím vyrazila na sever od hlavního města do starověkého římského města Džeraš. Nakládáme bágly i prázdné futrály od kol a vyrážíme za nimi. Dohledávka malého penzionu nebyla nejjednodušší, ale dali jsme to. Bydlíme přímo za plotem velkého areálu antických památek. Za chvíli je tady cyklodružstvo, tak si dopřáváme na zahradě malou svačinku a pak vyrážíme se nechat okouzlit zachovalými amfiteátry, chrámy, hippodromem a dalšími pozůstatky římské éry.
Večeři si dáváme v luxusní restauraci s několika vodopády. Na výběr máme z pestrého rautu nebo si můžeme objednat i jednotlivá jídla. Hodujeme a těšíme se na zítřejší etapu, která povede přes kopcovitý národní park do údolí Jordánu a končit bude u Mrtvého moře. Dáváme si v našem penzionku večerní čaj a kávičku a zaléháme.
Ráno je jako malované a po snídani vyrážíme do kopců, necháváme se překvapit i rozsáhlým borovým lesem. Projedeme pár vesnic a už je tady sjezd do údolí Jordánu. Vjíždíme do rušné vesničky, kde si v krámě kupujeme pár laskomin a za chvíli se potkáváme s Martinem a autem. Střídáme se, dávám kolo do auta a vyrážím směrem k Mrtvému moři. Cestou se zastavuji na posvátném místě Bethania, kde údajně Jan Křtitel křtil Ježíše. Místo je v demilitarizovaném pásmu poblíž izraelsko-jordánské hranice a smí se do něj jen s průvodcem v autobusové skupině. Tak to testuji, abych mohl podat skupince relevantní informace. Je to zajímavé koukat přes kalný, asi 10 metrů široký, Jordán na druhou stranu do Izraele, prohlédnout si dva chámy a spatřit legendární křtitelnici. Místo má své kouzlo, spokojeně sedám do auta a jedu do hotelu Ramada na břehu Mrtvého moře. Hotel je luxusní, pláž je sice asi 800 metrů vzdálená, ale je to z kopce a jezdí tam i mikrobus. Čekám na cyklisty, ubytovávám je a společně vyrážíme vyzkoušet naši nepotopitelnost. A vskutku to funguje, člověk je takový neohrabaný vorvaň. Martin s Frantou na sebe plácají údajně léčivé černé bahno, jsou pak velmi fotogeničtí. Využíváme pak i bazénového komplexu a spřádáme plány na zítra. Musíme rozložit síly mezi koupačku v Mrtvém moři, posvátnou Bethanii s křtitelnicí a pekelným výjezdem na posvátnou horu Nebo, odkud Mojžíš spatřil zemi zaslíbenou, do které nesměl vstoupit. Cíl máme v Mádabě, plné skvostných byzantských mozaik.
Všechno se nám daří skloubit, ale výjezd z nejnižšího suchozemského místa planety – 398 metrů na 817 metrů vysokou posvátnou horu je fakt drsný a v panujícím vedru dvojnásob. Areál na vršku je příjemně zelený a vzduch osvěžující a do Mádaby zbývá už jen kousek. Náš hotel se jmenuje Svatý Jiří a je v centru města, nedaleko hlavní mešity. Restauraci máme na střeše a hospodský tvrdí, že u něho není ramadán a lije do nás pivo Petra proudem. I bar je vybaven mnoha druhy alkoholu, čemuž ale odoláváme. Výhled z terasy na město je překrásný, střechy kostelů i mešit v až nečekané symbióze. Následující den nás čeká první „královská“ etapa přes hluboký kaňon Wadi Mujib. Čekali jsme soutěsku nebo průrvu, ale monumentálnost tohoto přírodního úkazu je neskutečná. Je to regulérní obrovský kaňon. Po dlouhém sjezdu následuje táhlý výjezd, který přerušujeme posezením v domorodé kavárně. Dojíždíme až do těsné blízkosti velkého křižáckého hradu Karak, jehož prohlídku si necháváme na další ráno. Je opravdu impozantní, rozložený na skalním masivu, dobývat ho bylo určitě nadlouho. Restaurace na dnešní večer jsou soustředěny do jedné ulice, dostáváme od pana domácího doporučení a tak končíme v arabském polofastfoodu, ale jídlo dobré a jsou ho hromady za malé peníze. Následuje zdravotní procházka, večerní zdravotní panák a jdeme se těšit na další den.
Zahajujeme prohlídkou monumentálního a celkem zachovalého hradu. Za odměnu za absolvovanou kulturní aktivitu si dáváme čerstvý džus z lisovaného granátového jablka a vyrážíme dál na jih. Počasí je stabilně krásné, a tak jedinou nepříjemností jsou smečky psů, které mají zálibu v honění cyklistů. Naštěstí, i díky Tondově houkačce, nedochází k závažnějšímu konfliktu. Občas pomohou i automobilisté, kteří do číhající smečky nekompromisně najedou. Dnešním cílem je přírodní rezervace Dána se starou osmanskou vesnicí rozloženou na úbočí hlubokého údolí Wádí Dána. Vesnici i nově zbudovaný hotel ve stylu této vesnice obhospodařuje místní rodinný klan. Patriarcha sedí na koberci v místnosti, kolem na židli asi 15 příslušníků klanu a nikdo ani nedutá. Přednesu svou žádost o ubytování, podloženou připravenými lejstry z rezervačního systému, náčelník beze slova pokývne hlavou a holí ukáže na jednoho poskoka, který se vymrští jak kousnutý škorpionem a vyrazí mi ukazovat cestu. Audience u šéfa skončila, poskok mi ukazuje naše domečky a hospůdku k večeři, která je jednotná a podává se v 19 hodin. Je to tam trochu jak v nepálské lodgi, několik velkých podlouhlých stolů, pije se čaj a večeře je formou jakéhosi rautu, což znamená, že se všichni ubytovaní vrhnou naráz na donášené tácy. Okolí je ale nádherné a večerní nebe nad skalami okouzlující.
Ráno se vyvážíme autem na kopec, čímž šetříme síly a zároveň vynecháváme jednu psí smečku. Dnešní etapa je relativně krátká, protože má za cíl nejznámější památku celé země, kterou je bezesporu skalní město Petra. Nabatejci zde vytesali do skal z barevného pískovce průčelí velkých chrámů a hrobek. Petra bývá nazývána také Červené město a údajně je vykopáno pouze kolem 5% celé lokality. Přijíždíme kolem poledne, ubytováváme se v hotelu v centru Petry a sjíždíme necelé dva kilometry ke vstupu do komplexu. Začíná to klasickými krámky se vším pro turisty a prohlídka Petry pak zhruba 700 metrovou skalní průrvou. Po jejím otevření každému zlehka spadne čelist nad rozlohou celého komplexu a nezbývá než několik hodin se procházet a obdivovat umění dávných generací. Vracíme se stejnou cestou, Toník s Danou používají jedno z mnoha vozítek pro usnadnění návratu. Večer si opět necháváme poradit od recepčního a děláme dobře, protože bychom do této hospody asi normálně nešli, ale je plná cizinců a zjevně tam jsou na leccos zvyklí, takže pohoda. Na zpáteční cestě do hotelu provádíme ještě směnu dolarů na místní Jordánské dináry, protože hotovost už nás zvolna opouští. Ráno z Petry musíme vyjet na kopce, které jí obklopují a kolem vyhlídkové restaurace, která se pyšní cedulí, že má nejhezčí výhled v celém Jordánsku se dostáváme na náhorní planinu a začínáme se utkávat s větrem, který honí po silnici ve vlnách jemňounký písek. Nedá se říct, že by to byla vyloženě písečná bouře, ale skoro. Náš dnešní nocleh je trochu zahalen tajemstvím, protože na webu se na něj moc odkazů nevyskytuje. Trochu proběhla whatsappová komunikace ale s nejasným výsledkem, že se sejdu s majitelem na benzínce. Její jméno, ale nekorespondovalo ani s jednou pumpou v okolí, telefonní signál se v poušti nenachází, tak nezbývá než staré dobré vyptávání. Naštěstí je majitel zřejmě trochu provařená figura, takže místní vědí a přes vysílačku ho kontaktují. Přijíždí hřmotný Arab s velkým pickupem, na kterém už ulovil dva první cyklisty. Čekáme na další a vrháme se kolmo na dálnici rovnou do písku. Že to bude divočina jsme čekali, ale možná to bylo ještě o chlup divočejší. No ale postele jsme měli, sprcha byla a večeře byla velmi dobrá, tradičním způsobem v zemi udělaná. K tomu asi 15- stupňové pivo a spoustu historek od připitého domácího, podle kterých byl v ochrance krále Abdulláha a teď je ve výslužbě. Trochu tam terorizoval svou ruskou spolubydlící, ale neměli jsme ambice to řešit. Ráno jsem měl miniškolu jízdy v písečných dunách, abych se samostatně dokázal dostat 4 kilometry pískem na hlavní silnici. Bylo to docela napínavé, ale dal jsem to a základní poučka pro jízdu v písku zní: skoro úplně vypustit pneumatiky a jet spíš rychle a rozhodně plynule.
Naším dnešním cílem je vyhlášené Wadi Rum, kde uvidíme poušť s červeným pískem, ze kterého vystupují bizarní pískovcové útvary. Je to místo s tak neuvěřitelnou krajinou, že se tady točila řada filmů, naposledy slavná Duna režiséra Denise Villeneuva. Procházíme pasovou kontrolou jakési celnice a jsme s koly vpuštěni do turistické oblasti. Potkáváme se s beduíny a vyzkoušíme jízdu na velbloudech od pramene pojmenovaného po Lawrenci z Arábie. Frantu velbloud vyloženě nechce, tak ho musí beduínští chlapci posadit na náhradního borce a pak už v klidu a důstojně kráčíme pouští zpátky do vesnice. Dáváme pozdní oběd a vyrážíme na kolech směrem k cíli této krátké etapy. Dnešní ubytování v Zawaydeh Campu je na rozdíl od včerejšího velmi luxusní, tak si užíváme všech jeho vymožeností. Ráno si pak dopřáváme vyhlídkovou jízdu na jeepech do nitra Wadi Rum. Vystupujeme na duny, obdivujeme roztodivné skalní útvary, je to příjemné zpestření. Pak se loučíme s kempem a čeká nás závěrečný sešup mezi skalami do Akaby, což je přístav a letovisko na břehu Rudého moře. Bydlíme v centru v hotelu, jehož lepší časy už byly, ale bazén na střeše je příjemný a lehátka taky. V dalších dvou dnech se věnujeme cyklovýletu na saudskoarabskou hranici, koupání v Rudém moři, šnorchlování a Franta i přístrojovému potápění. Po večerech pak poznáváme místní restaurace, které můžeme rozlišit na pivní a abstinentské.
Náš poslední den půjčujeme ještě jedno auto, abychom všechno dovnitř naskládali a vyrážíme zpátky na sever. Jedeme po tzv. „Pouštní dálnici“, je to celkem nuda a tak si dáváme dvě zastávky. Jednu u zachovalého křižáckého hradu Shobak a druhou pak v Mádabě, v naší vyzkoušené střešní restauraci. Dáváme si večeři, v okolí dokupujeme poslední dárky a suvenýry a pak už jen krátký přesun na letiště, obvyklé taškařice s vracením aut a odbavením kol a je to. Sedíme v letadle Turkish Airlines do Istanbulu a po krátkém přestupu hned na Prahu. Putování po Jordánsku bylo nabité kulturními památkami a přírodními zajímavostmi a zaujalo důstojné místo mezi dosavadními absolvovanými trasami.
Covidová opatření se po světě začínají trochu rozvolňovat, tak snad by mohl klapnout o dva roky odložený podzimní Madagaskar. Budeme se těšit a držet si palce.