Netrvalo to dlouho a po dubnovém příletu z Velikonočního ostrova bylo na čase začít chystat pátý díl našeho Projektu 6×1000. Až doposud nebylo námitek proti vytipovaným trasám, na Asii jsem od začátku plánoval populární trasu Lhasa – Kathmandu. Ale při přejezdu čtyřtisícového sedla v Andách bylo zaseto semínko obav z dlouhého pobytu ve velkých nadmořských výškách.
A tomu v Tibetu opravdu nelze uniknout. Když se k tomu přidala mnou prezentovaná znalost mizerné úrovně ubytování v Tibetu a Nepálu a nemožnost si trasu jakkoli upravovat, začala se vidina cesty kolem severní strany Everestu zvolna rozplývat. Projevil jsem slabost vůdce a vypsal referendum a to rozhodlo jasně ve prospěch druhé alternativy v podobě neokoukaného Vietnamu. Pojedeme tedy ze severu na jih, propojíme Hanoj se Saigonem, budeme věřit, že nás minou tajfuny a budeme se mít určitě fajn. Ostatně komunistický režim v Číně i Vietnamu má podobné kořeny a asijský venkov je všude skoro stejný: rýže, vodní buvoli, sušení obilí, rýže i buráků na silnici a usměvaví lidé kolem. Jako bonus budeme mít pobřeží Jihočínského moře. V Čechách máme vietnamských spoluobčanů hodně, takže není bez zajímavosti vidět, jak vypadá vlastně jejich domovina.
Po neuvěřitelných peripetiích s letenkami, respektive se zajištěním přepravy kol, nakonec letíme se šejky do Bangkoku a pak s Thajci do Hanoje. Máme s sebou Haničku, Vietnamku narozenou v Čechách, která by nám měla pomoci prolamovat jazykovou bariéru, takže se nebojíme ničeho. Na letišti v Hanoji, u zapomenutého okénka, si kupujeme do pasu víza a už jsme na vstupním pohovoru u úředníka. Všechno klaplo, všichni jsme prošli, kola doletěla, takže můžeme postoupit do dalšího levelu naší hry a tím je náš autobus. Má být pro 29 lidí, nás je nakonec 13, tak by to mohlo klapnout. Skoro. Sice jsme tam dostali kola i s bagáží, ale lidi už jen taktak. Je jasné, že jakmile kola vybalíme, tak to budeme muset řešit, ale to je ještě daleko, tak teď hurá do hotelu. Trochu jsme se vzkřísili, měníme peníze a vyrážíme do blízké hospůdky otestovat vietnamskou kuchyni. Je už dost pozdě, takže výběr nic moc, ale dáváme první nudle s hovězím, místní pivo Hanoi a začínáme se aklimatizovat. Ještě si dopřejeme krátké posezení na střeše hotelu a jdeme dospat dlouhou cestu.
Ráno nás čeká klasické asijské městské počasí, smog nebo opar, prostě šedo. Tisíce motocyklistů, na ulicích pulzuje opravdu čilý ruch. Nepodařilo se nám vyjednat větší bus, naše agentka nám ho sice nabízela, ale za takovou cenu, že jsme ji museli upozornit, že ho chceme jen pronajmout na dva týdny, nikoli koupit. No co, stejně pojedeme většinou na kole a na dva plánované větší přesuny si najmeme náklaďáček na místě, to určitě i díky Haničce vyjednáme. A tak se v klidu ládujeme do našeho busíku a máme před sebou nějakých 140 km přesunu do světoznámé zátoky Halong Bay, odkud chceme následně vyjíždět na kolech k jihu.
Seznamujeme se s hektickým provozem a zjišťujeme, že průměrná rychlost přesunu busem je kolem 35 km za hodinu. A to přitom pořád jedeme, zácpy nejsou, jen to prostě neutíká, protože jedeme téměř souvislou aglomerací a v zástupu malých motorek, které se hemží všemi směry. Takže po čtyřech hodinkách vylézáme v zátoce, která se těší ochraně UNESCO a naloďujeme se na výletní loď, která nás proveze touto světoznámou zátokou s krasovými skalními útvary. Blahořečíme si, že jsme tady mimo sezónu, protože kdyby všechny lodě, které tady kotví vypluly, musela by tady být zácpa jak v Praze na Jižní spojce. Takhle jsme sami na velké lodi a kolem nás pohádková krajina, skály nám trochu připomínají filmový hit Avatar, ostatně prý to podle nich režisér Cameron navrhoval. Lodní oběd je fantastický, plný krevet, malých mušlí, ryb, sépií a dalších pochoutek. Pozorujeme plovoucí vesnici, procházíme velkou jeskyni nasvícenou kýčovitými barevnými světly, relaxujeme na lehátkách na palubě. Po tomto volném začátku se už těšíme na pohyb, na jízdu na kolech do Saigonu, proto jsme přece hlavně tady! Odpočati a plni očekávání opouštíme loď a za chvilku jsme před moderním hotelem, kola dáváme do garáže a za chvíli se na ně vrháme a zbavujeme je krabic, obalů a všemožných ochranných pomůcek a děláme z nich funkční stroje, to vše za pozorného dohledu všech pikolíků a vrátných hotelu Blue Sky. Večeři si dopřáváme v klimatizované prázdně korejské restauraci vedle hotelu, protože máme správné tušení, že pouličních vývařoven si užijeme při našem putování ještě dost a dost. Pak ještě kávička a panák Mekongu, místního rýžového brandy, na terase přilehlého baru a jdeme sílit na zítřejší první etapu.
Ráno jako malované, čerstvý větřík, modré nebe, teplota kolem 28 stupňů, pohoda. Konečně vyrážíme, nejprve po předimenzované prázdné pobřežní dálnici, ale za chvíli se napojujeme na frekventovanou silnici do Haiphongu, která je ještě k tomu v přestavbě, takže je to docela křest ohněm. Ale nejsme žádní začátečníci a tak si s tím bravurně poradíme a šviháme do Bieu Nghi, kde se máme z hlavní silnice odpojit. Zjišťujeme, že označení vesnic nebo měst v podstatě neexistuje a na směrových šipkách se také dost ušetřilo, protože vlastně taky neexistují. Jízda tedy bude značně intuitivní, zejména když vietnamská výslovnost jmen měst je na hony vzdálená od našich pokusů při dotazech na cestu. Ale zvládáme to, opouštíme hlavní silnici a na vedlejší už je nám lépe, krajina je krásně zvlněná, doprava minimální až žádná, lidé usměvaví, takhle se nám to líbí. Silnice naráz bez varování končí a je tady přístav s loďkou pro pěší, vedle pak trajekt pro auta přes deltu řeky Bach Dang. Na mapě je malovaný most, ale co naděláme, naloďujeme se na malou pěšáckou šalupu a už frčíme. Jízda trvá asi čtvrt hodinky a už jsme venku zase na silnici a směřujeme do Nui Deo, kde máme rande s naším autobusem a kde se pokusíme si dát i první cyklistický oběd. Obojí se daří a tak posilněni vyrážíme objet Haiphong, protože je to velké přístavní město a rádi bychom se mu vyhnuli. To se nám povede a odměnou navíc nám je návštěva nádherného chrámu a kláštera Cao Linh. Protože jsme zpychli, jak nám to krásně jde, přichází zasloužený trest v podobě bloudění mezi vesničkami a rýžovými poli. Je to tady značně fotogenické a zajímavé, tak nám zas tak moc nevadí, že přijíždíme do lázní Tien Lang, kde bydlíme, téměř za šera. Čas je tady pro nás špatně nastavený, světlo je od šesti ráno, ale kolem tři čtvrti na šest večer je tma jak v pytli. Ukáže se, že s tím budeme bojovat až do konce cesty a dojezdy za světla budou doslova „světlou“ výjimkou.
Lázně v Tien Langu jsou typickým příkladem komunistické předimenzovanosti a utěšeně chátrají. Obrovské nevyužívané venkovní bazény jsou zanedbané, v jídelně tak pro tři sta lidí se ztrácíme. Ale co, jiná možnost v okolí k noclehu moc nebyla a pokoje jsou solidní, jídlo taky a víc nepotřebujeme. Ještě vyrážíme na místní malou matějskou, mají sice už zavřeno, ale na autíčkách nás pojezdit nechají, tak máme i společenskou tečku za dnešním dnem.
Vyjíždíme po malé silničce směr jihozápad a jsme odhodláni ho držet důsledně do Thai Binhu, kde si chceme dát oběd. Kašleme na všemožné odbočky a naše jízda podle kompasu přináší ovoce. Jedeme skoro rovně, protože cest a cestiček je dost, projíždíme vesničkami, přejíždíme řeku přes pontonový most, vidíme ruční sklizeň obilí. Paráda, to je ono, před polednem se napojujeme na hlavní silnici a patníky nás ujišťují, že jedeme dobře. Kilometráž na patnících je sice zmatená, chvíli je tam nejbližší město, pak nějaké 70 km vzdálené a pak Ho Chi Minovo město, do kterého je to přes 1000 km. Ale kilometráž v zásadě sedí a časem se naučíme, že patníky jsou důvěryhodné na rozdíl od několika málo cedulí, které když už jsou tak je jejich údaj stejně nepravdivý. V místní škole právě pouští studenty na oběd a tak jsme svědky neuvěřitelného cyklistického průvodu, asi do vzdálenosti jednoho kilometru před námi se táhne nepřetržitý had v pětistupu jedoucích středoškoláků. Musí jich být na tisíce, my mezi nimi, naprosto fantastický zážitek. Máváme na sebe, „helouhelou“ asi tisíckrát ze všech stran. Studenti mají školní uniformu, která se blíží k našim dřívějším pionýrským krojům, bílé košile s rudým šátkem a tmavé kalhoty. Je to takové surrealistické retro. Trochu nás to vysílilo, tak si dáváme místní piškoty a pivo v malém krámku u cesty a v klidu máváme dalším stovkám školních cyklistů. Pak nám mizí jejich peloton za rohem a my pokračujeme dál ke srazovému místu. Bus ale zabloudil, tak jsme odkázáni na naši zlepšující se vietnamštinu a vyjednáváme si oběd sami. Je zvykem, že jídlo má vždy několik chodů, polévka, rýže, zelenina a zhruba tak dva až tři druhy různě upraveného masa. Takže vždycky čekáme, co to vlastně bude, ale vždycky se můžeme spolehnout, že to bude dobré. Fotíme se s kuchařkou i servírkou v jednom a pokračujeme směrem do Ninh Binh. Cestou objevujeme katolický kostel, kterých tu mnoho není, projíždíme zase mezi políčky a pak po hlavní dorážíme do našeho dnešního cíle. Za světla, což je super. Hotel je tentokrát v historické budově v centru, takže po večeři můžeme vyrazit na hlavní náměstí posedět s místními. Sedí se venku na miniaturních židličkách, loupou se slunečnicová semínka nebo buráky, lisují tady šťávy z čerstvého ovoce a ty se vyztužují místní vodkou Hanoi, která má kolem 29%. Ale pro tuto společenskou událost a souznění s místní kulturou nám to bohatě stačí a kolem půlnoci to balíme.
Dnes nás čeká půldenní eteapa do národního parku Cuc Phuong, což se čte zhruba jako „Kuk Foa“. Projíždíme malými vesničkami, krajina kolem nás je plná kopců a kopečků a už jsme v nich. Jede se báječně, je příjemně teplo, jsme mimo hlavní silnice, pohoda. Kolem jedné jsme u brány národního parku a těšíme se na gibony, staré stromy, jeskyně. Jsme trochu zklamáni, že gibony nám ukážou jen v jakési malé zoo, je jich tady ale několik druhů a ve volné přírodě jsme prý bez šance je zahlédnout, byť tam žijí. Kromě gibonů nám ukazují ještě několik druhů želv a pak už můžeme samostatně do parku na vyjížďku na kolech. Kolem horského jezera s romantickým japonským mostem, kde se právě fotí předsvatební fotky, projíždíme do nitra parku. Jdeme se podívat do jeskyně prehistorických lidí, ale více nás zaujala okolní bujná vegetace, než prehistorické sídliště. Ale nevadí, příjemná vyjížďka před večeří a noclehem přímo v bungalovech národního parku. Trochu nám to připomíná africké lodge, tma, příroda, ticho.
Opouštíme park a směřujeme k další památce UNESCO, kterou je pevnost císařské dynastie Ho. Cesta nám krásně z kopců odsejpá, ale máme tu zádrhel. Jedno z mávajících dětí se vrhá Jirkovi pod kolo, ten brzdí, jde přes řidítka a problém je na světě. Jirka je potlučený, má báječný monokl, otéká mu oko a přední kolo se nevejde do vidlice. Nicméně tým je připraven zasáhnout, mechanik Karel čaruje a přední kolo je za chvíli jízdy schopné. Bříza řádí s jodovou tinkturou a náplastmi a za chvíli je i Jirka připraven. Ani jsme nevolali doprovodný bus, dáváme si hodinku na to, jak se pacient i kolo budou chovat. Ale vše se zdá být OK a za chvíli už jsme u vychvalované památky. Je to celkem rozčarování, jde o dvě velké brány, vzdálené od sebe asi 700 metrů a obranný val vysoký cca 6 metrů. K tomu malé muzeum artefaktů. Tak studujeme historii z plakátů a přesvědčujeme se, že jsme udělali dobře, že jsme sem zajeli, UNESCO přece ví co dělá a my barbaři to jen nedokážeme docenit. Dáváme si oběd v blízké hospodě a mažeme dál směrem do města Thanh Hoa. Mapa nám říká, že když pojedeme podél břehu řeky dojedeme dříve nebo později k železnici a hlavní silnici a pak už budeme ve městě. Realita je samozřejmě trochu jiná, jedeme po dlouhém mnohakilometrovém valu, který brání zaplavování vesnic. Ty se postupně mění v předměstské slumy a železnice ani silnice nikde. Cesta po hrázi končí kopcem, tak se zkusmo ptáme motorkáře a vrháme se do ulic. Za chvíli jsme ve městě a po poradě s taxikáři i u našeho hotelu na obřím náměstí, které hned dostává přezdívku Rudé. Jednak podle své rozlohy vhodné k vojenským přehlídkám, ale také podle všudypřítomných vlajek. Ty jsou rudé se žlutou hvězdou, což je vietnamská státní vlajka, ale pak jsou tady i rudé vlajky se srpem a kladivem a ty už nám trochu vadí. No ale co, my už toto období snad máme za sebou. Večer domlouváme náklaďák na zítřejší ráno, kdy nás čeká čtyřsetkilometrový velký přesun do středního Vietnamu. To se daří a tak můžeme v klidu na večeři a do místního obrovského nákupního centra. Je to tady trochu jako Čína v menším, zkrátka tržní hospodářství pod komunistickými prapory.
Přesun je pekelný a idea, že bychom se dneska svezli na kole nás brzo opouští. Náklaďáček s koly nás zodpovědně sleduje, takže jsme sice v klidu, ale stejně to neutíká. Místo očekávaných osmi hodin je to úmorných dvanáct. Za tmy přijíždíme na pobřeží do bungalovů našeho rezortu. Škoda, že nejde proud, takže nic moc nevidíme, ale zase večeříme při svíčkách a pak jdeme mrknout na moře a hvězdy. Romantika jako hrom. Brzy ráno snídáme a jedeme se podívat na slavné tunely Vinh Moc, které dokumentují život vesničanů a vojáků za vietnamsko-americké války v letech 1966 – 1973. Je to dost drsná ukázka krutých podmínek, ve kterých místní přežívali bombardování ze vzduchu a ostřelování z moře. Bylo to dobré vidět, naše generace má ostatně Vietnam s touto válkou proti Američanům spjatý. Sedáme opět na kola a snažíme se držet pobřeží a jet na jihovýchod směrem k císařskému městu Hue. Za chvíli se ale ztrácíme, nicméně sveřepě držíme směr a po čase se vyloupneme na hlavní silnici. To jsme sice úplně neplánovali, ale směr máme dobrý a tak už do města zkrátka dosvištíme po hlavní. Jsme tady tentokrát včas, tj.za světla a tak si užíváme pohodlí našeho hotelu. Sprška, cola, pivo a jsme připraveni vyrazit do města. Kupujeme pohledy, Tomík dokupuje zapomenutou dobíječku k foťáku, kupujeme trika s vietnamskou tematikou a pak se necháme okouzlit místním hodinkářským trhem. To, co u nás vidíme v reklamách a v luxusních obchodech za statisícové ceny, tak tady naráz stojí zhruba čtyři stovky, tedy kolem dvaceti dolarů. Nikdo vám netvrdí, že je to pravé, zkrátka prý dobré kopie. Vyberte si: Omega, TAG Heuer, Breitling, Rolex…No tak si plníme trochu chlapských snů a jdeme do toho. Večer se vytahujeme komu ještě hodinky jdou, vesměs jsme úspěšní. Jako zazobaní turisté s luxusními hodinkami na zápěstí jdeme na večeři. Pavel neodolal a jako východní turista ve Varech má na každém zápěstí jedny a je tak zdrojem našeho vysmívání, on ale bedlivě sleduje jak stroje šlapou, aby je mohl kdyžtak do rána vyměnit za jiný „vzácný kus“.
Kulturu jsme si nechali na ráno a tak vědomi si stovky kilometrů před námi jdeme brzy ráno na prohlídku císařského paláce. Je to rozsáhlý komplex budov, který prochází postupnou rekonstrukcí. Trochu mi to připomíná pekingské Zakázané město, ale tady měli zřejmě k dispozici víc místa. Obdivujeme císařská roucha i audienční sál s trůnem. Rozloha je fantastická a čeká je tady spousta práce než to uvedou do slušného stavu. Zatím je vidět, že dlouhou dobu si tuto památku moc nehýčkali. Basketbalové hřiště v rohu zahrady je jako pěst na oko. Nicméně fotíme tuto UNESCO památku a následně sedáme na kola a opouštíme císařské Hue přes most vyhrazený cyklistům a motorkářům a směřujeme k pobřeží do Thuan An. Odtud by nás cesta měla dovést až k mostu, který na mapách sice není, ale Google nám říká, že ano. Je krásně a tak frčíme na jih po stále se zmenšující silničce mezi vesnicemi. Po levé ruce směrem k pobřeží máme skoro kontinuální hřbitov, který napovídá, že jsme blízko pobřeží a stále blízko bývalé hranice mezi komunistickým severem a proamerickým jihem. Pauzu si dáváme v malé zapadlé hospůdce u cesty, paní domácí nabízí „pho bo“ čili nudlovou polévku s hovězím, pivo je studené a tak jdeme do toho. Jako vždy dobrá volba, ikdyž tentokrát nebylo na výběr. Za chvíli pokračujeme a trochu se bojíme, abychom se nemuseli vracet. Ale obavy jsou zaplašeny velkým novým mostem a tak přejíždíme zátoku a vrháme se po hlavě do kopců. Začíná se zatahovat a před námi je sedlo před Da Nangem, které stoupá z nuly až do 450 metrů. Vjezd do silničního nového tunelu hlídají policisté, takže nám nezbývá než se do sedla vydrápat po staré silnici. Ale sklon je přijatelný, doprava minimální, takže šlapeme. Postupně vjíždíme do mraku, takže mlha a drobné mžení. Stoupáme a funíme, je to slabá hodinka a už jsme nahoře. Na druhé straně sedla vyjíždíme z mraku skoro hned a tak si ještě užíváme výhledů do šeřící se krajiny. V dálce už máme světla Da Nangu, třetího největšího vietnamského města, ale než k němu dojedeme je tma jako v pytli. Už jsme na osvětlených bulvárech města, takže viditelnost je dobrá a jedeme napříč celým městem k plážím, kde je náš hotel. Průjezd velkoměstem nám trvá asi hodinu a zejména přejezd nasvíceného mostu, který trochu připomíná bratislavský s kulatou visutou restaurací je velkým zážitkem. Dvakrát se ptáme, držíme se hesla, že nevíš-li kudy kam jeď rovně a za chvíli jsme u našeho hotelu na pláži. Odkládáme kola do recepce a jdeme na večeři do pobřežní restaurace. Jídlo je jako obvykle dobré, jen u placení nám účtují i použité ubrousky, mění ceny jídel oproti jídelnímu lístku a tak tropíme trochu scénu, abychom cenu srazili. To se daří a tak v klidu odcházíme do města oslavit další vydařený den.
Ráno nás čeká polojasno a na prvních kilometrech i drobné přeháňky. Nenecháme se rozhodit a po velké, ale nevytížené silnici svištíme do Hoi Anu, dnešní památky číslo jedna na naší cestě. Toto přístavní město se pyšní zachovalým středem města se spoustu originálních domků a úzkých uliček. Atrakcí číslo jedna je krytý japonský most. Obdivujeme i obchod s nádhernými modely dřevěných lodí. V porovnání s podobnou výrobnou na Mauriciu, jsou zde ceny desetinové, ale představa o částkách za přepravu do Evropy nás brzdí v nakupovacím rozletu. Na nábřeží si dopřáváme oběd, přes nový úsek severojižní silnice přejíždíme deltu řeky a hned mizíme pryč mezi malé vesničky. Po silničce pobíhají děti, psi i velké prase. Pohoda. Z jedné strany máme moře, z druhé strany pak lagunu plnou rákosu i rýžových políček. Vypadá to jednoduše, ale chvilku to trvalo než jsme chytili správný směr. Nakonec jsme fakt skončili ve slepé u překvapeného dědečka na dvoře. Ale zajížďka nebyla fatální, sotva třista metrů zpět byla nevýrazná odbočka, na které už na nás usměvavě mávají domorodci, které jsme před chvilkou suverénně minuli. Najíždíme na větší silnici, která zjevně vedla dlouhou dobu paralelně vedle naší stezky vesnicemi aniž bychom o ní věděli a zrychlujeme, protože se začíná šeřit. Tentokrát to ale dáváme za světla. Přijíždíme do rezortu na břehu moře, na kterém je ale hodně znát, že ho dost přerovnal tajfun před dvěma týdny. Tudíž původně objednané chatky na pláži měníme za bungalovy v zahradě, které sice nemají takový výhled, ale zato jsou suché a obyvatelné. Máme trochu obavu, co kuchařka vyrobí k večeři, ale nakonec to paní dokázala a tak večeříme přímo na břehu moře. Prohlížíme i náklaďák na ráno, který nám pan domácí domluvil pro kola na zítřejší druhý velký přesun. Ten byl jako minule zdlouhavý a nezáživný. Původně jsme mysleli, že budeme rychlejší, protože silnice na jihu se zdály být v lepším stavu, což sice byla pravda, ale rychlost pohybu po silnici se nezvýšila a tak jedeme zase celý den přískoky. Střádáme síly, protože nás čekají dvě královské etapy 130 a170 kilometrů v horách v okolí střediska Dalat.
Nocleh v příjemném prostředí tradičních bungalovů v hezké zahradě trochu pomohl zahladit utrpení z cesty autobusem a tak jsme ráno v plné zbroji připraveni zdolat výjezd do sedla ve výšce 1627 metrů. Začínáme příjemnou rovinkou a rychle ukrajujeme kilometry z dnešní porce a čekáme, kdy se silnice zvedne. Na křižovatce máme náš autobus, nakupujeme v krámku pití a pak to přichází. Největší kopec naší čtrnáctidenní trasy, na 30 kilometrech převýšení asi 1300 metrů v absolutním vedru přes 35 stupňů a velkém vlhku. Vůbec nám to nejede, krásu hornaté krajiny přestáváme po první hodince vnímat, v druhé se trápíme, ve třetí nám postupně dochází pití a chladíme se pod okolními četnými vodopády. Až ve čtvrté hodince stoupání se trošku ochlazuje a dojíždíme konečně do sedla k našemu busu. Přežili jsme, ale bylo to tentokrát hodně těsně. Těšíme se na náhorní planinu, ale je to mýlka, je to pořád nahoru a dolů, takže k večeru toho už máme fakt plné zuby. Nicméně místní Špindl alias Dalat nás odmění nejen výborným hotelem na břehu jezera, ale i příjemnou atmosférou mondénního letoviska se spoustou krámků, restaurací a barů. Celkově jsme dneska ujeli kolem 125 kilometrů a celkové převýšení bylo asi 2500 výškových metrů. Slušný výkon. Na ten navazujeme hned další den se závěrečnou 170 kilometrovou etapou. Je to hrdinství z nouze, mezi Dalatem a pobřežím není zkrátka kde ubytovat patričku třinácti jezdců v solidních podmínkách. Máme trochu strach abychom to dali a tak pro jistotu chystáme rozpis kdo a kdy se posune busem, protože náklaďák tentokrát nemáme. Naše obavy byly nakonec přehnané, protože prvních asi 45 kilometrů je stále dolů a tudíž téměř zadarmo a jsme na 125 kilometrech do cíle a to už umíme a navíc jsme pořád zhruba 1000 metrů nad mořem, takže někde musíme ještě klesnout. Druhá čtvrtina je opět lehce nahoru a dolů a pak přichází ten dlouho očekávaný sjezd. Je na naše gusto zbytečně rychlý. Prudce klesáme v serpentinách dolů, výhledy jsou fantastické, kolem vodopády, kopce, les, přehrada. Už jsme dole a stále ještě lehce klesáme a nabíráme kilometry. Před velkou křižovatkou u Song Luy už nám zbývá do cílového Mui Ne jen něco kolem 45 kilometrů a tak dáváme pozdní oběd. Ukolébání nevelkou vzdáleností do hotelu jsme pauzičku protáhli a krajina se nám hned pomstila stoupáním. Marně se ujišťujeme, že moře nemůže ležet na kopci, závěrečné kilometry jsou náročné hlavně psychicky. Míjíme dlouhé Bílé jezero, v šeru pozorujeme rozsáhlé území písečných dun, na kterých se jezdí po zadku dolů na speciálních kluzných podložkách, které vypadají jako ohnutý kus linolea. Nakonec zdárně dorážíme do letoviska Mui Ne, které je roztažené podél hlavní pobřežní cesty. Bydlíme opět přímo na břehu, tentokrát ale areál funguje, jde proud a nebyl tady tajfun, což po dvou minulých zkušenostech s pobřežím kvitujeme s povděkem. Zaháníme únavu v bazénu a všechno je hned lepší. Takže večeře, bar na břehu moře a dopoledne už nás čeká jen lenošení na pláži, koupání střídavě v moři a v bazénu. Musíme rozdělat kola a složit je do krabic tak, aby absolvovala zpáteční leteckou cestu do Evropy.
Předtím ale ještě absolvujeme závěrečný autobusový přesun do Saigonu, který zase trvá dlouho, byť je to zhruba jen 200 km. Saigon nás vítá neony a mrakodrapy a nekonečnými zástupy mopedů a motorek. Hotelový personál šokujeme našimi krabicemi s koly. Ptají se odkud vezeme ty ploché obrazovky, tak jim objasňujeme, že jsou to kola, na kterých jsme jejich zemi přejeli od severu k jihu. Nemohou tomu uvěřit, což nám nevadí, hlavně když nám kola na 24 hodin ohlídají. Za chvíli už hozeni do gala vyrážíme na večeři, tentokrát máme celého kraba v polévce a standardní nudle s hovězím. Pak si dopřáváme vyhlášený nedělní večerní trh se vším možným a večer padáme vyčerpaní do postelí. Nastává náš poslední vietnamský den a tak absolvujeme pěší Best of Saigon. Postkoloniální radnice po Francouzích, Opera, katedrála Notre Dame, historická budova hlavní pošty, chrám Nefritového císaře, Muzeum dějin Vietnamu, Palác znovusjednocení a Muzeum pozůstatků války. Celodenní túru končíme na vodním loutkovém divadle, což je místní specialita pro turisty. Je to zajímavé a naštěstí to trvá jen 45 minut, což je pro mě teatrofobika taktak na hraně únosnosti. Z divadla spěcháme na večeři a pak už nás čeká jen naložení kol do našeho mikrobusu a přesun na letiště. Ten je okořeněn policejním pokusem našeho řidiče zadržet a následnou pokutou, ale nakonec všechno klaplo a už se cpeme k přepážkám. Tam nás překvapuje příjemná dáma informací, že o nás ví a přidělí nám samostatnou odbavovací přepážku. Tudíž vše jde jako na drátku a my můžeme utratit poslední dongy za nějaké typické suvenýry.
Sedíme v letadle a máme to za sebou. Je to neuvěřitelné, ale projeli jsme pět kontinentů a zbývá už jen poslední, Austrálie a Oceánie. Závěry bývají nejtěžší, přesto věřím, že to dokážeme, byť je to podle našeho plánu už za necelý půl rok.
Ale přepíšeme dějiny české cykloturistiky a určitě to dáme. Těším se na to.