Japonsko 2016

Obavy z přetechnizovanosti a přelidněnosti vzaly rychle za své. Zkrátka mimo velkoměsta je Japonsko klasická Asie, ale veškerý servis pro obyvatele se blíží k dokonalosti. Využívali jsme jak šinkanzeny, tak lodě a samozřejmě jsme měli doprovodné auto na převoz zavazadel. Byl to logistický oříšek, protože vlaky byly mnohokrát rychlejší a bylo třeba je skloubit s doprovodným autem a šlapajícími cyklisty. Ale vzhledem k tomu, že jsem měl již zkušenosti s japonskou dopravou, tak všechno klaplo, samozřejmě i s přiměřenou dávkou cestovatelského štěstí. No ale pojďme ve stručnosti popořadě.

[ngg src=“galleries“ ids=“37″ display=“basic_thumbnail“]

V pátek 8. dubna 2016 jsme se sešli se vzorně zabalenými koly na Ruzyni. Papírové krabice tentokrát nahradily vaky, protože jinak by nás Japonci nepřipustili do rychlovlaků, které jsme potřebovali v hojné míře využívat. Let na letiště Narita poblíž Tokia přes Dubaj proběhl v pohodě a večer uléháme do malinkých singlpokojíčků hotelu v Chibě, předměstí Tokia. Někteří odvážně vyrážíme do blízké minihospůdky a utkáváme se s japonskými znaky, protože na angličtinu si tady nehrajou. Nicméně vítězíme a za chvilku se cpeme první japonskou delikatesou, kterou jsme si sami na stole ugrilovali. Ráno vyrážíme na poznávací túru po Tokiu. Je neděle a jedeme úplně narvaným vlakem do centra. Představa, jak se tam budeme v pondělí cpát i s vaky na kola nás dost děsí. Dneska ale na lehko jedeme na hlavní tokijské nádraží vyzvednout místenky na velký přesun na Kjúšu. Místenky beru po čtyřech do vagónu, abychom se v klidu naložili i s bicykly. Tato strategie se nám mnohokrát vyplatí v příštích dnech. Teď je ale neděle a zahajujeme prohlídkou císařských zahrad. Jsme tady správně v období kvetoucích sakur, takže vznikají první až trochu kýčovité fotografie. Po zahradách absolvujeme hodinovou plavbu po řece Sumida a získáváme úplně jiný pohled na město. Pak se metrem přesunujeme do parku Ueno, který je dnes naprosto přeplněn piknikujícími Japonci. Pod rozkvetlými sakurami baští dobroty z místních grilovacích stánků a pijí všechno co teče. Zkrátka slavnost sakur v parku Ueno je mejdan s neopakovatelnou atmosférou. Setkáváme se krátce s Honzovou kamarádkou, která v Tokiu žije už 16 let. Předáváme Honzu do její péče a vyrážíme z parku do uliček. Procházíme několik malých chrámů po cestě a pak ten nejslavnější Sensoji a fotíme se pod pětipatrovou pagodou. Pak ještě občerstvení v blízkém minipivovaru a metrem na rychlou exkurzi do večerní Ginzy. Světla, reklamy, Sony house, Louis Vuitton, Bulgari, Nissan, jsou tady všichni, ale máme už dost a tak skáčeme do metra a zpátky do Chiby a nachystat se na ranní tisícikilometrový přesun na jižní ostrov Kjúšu.

V plné polní se scházíme ráno na recepci, railpass a místenku v kapse, odhodláni se na tokijské nádraží dostat stůj co stůj. Jsme příjemně překvapeni, že v půl deváté jsou vlaky poloprázdné. No jasně, místňáci už jsou dávno v práci a včera byla neděle, takže zatímco včera jsme se potkali, dneska se míjíme. Takže s velkou rezervou dojíždíme na „hlavák“, kupujeme si cestovní jídelní krabičku a už sedáme do vlaku na jih. Máme na to skoro celý den se dvěma přestupy a konečnou stanicí je historické Kumamoto. Z nádraží tramvají a jsme rychle v hotelu. Konečně vysvobozujeme kola z vaků abychom zítra mohli vyrazit v plné síle. S Martinem a s pomocí recepčního povoláváme taxík a jedeme do půjčovny převzít auto, našeho společníka na dva příští týdny. Řidič si ťuká do přístroje číslo do půjčovny, říkám si, je pečlivý jde jim volat, že jedeme ať se na nás nachystají. Ale ouha, to jen jeho navigace funguje na základě čísel pevných linek, což je v dnešní době mobilů podivný anachronismus, ale v půjčovně jsme za čtvrt hodinky. Venku tma jak v pytli, v půjčovně mluví dvěma jazyky: japonsky pomalu a japonsky rychle…Vybírám si druhou možnost, ať to máme dřív za sebou. Rukama, nohama, ale zvládli jsme to se spoustou úsměvů a úklon. Na závěr mi děvče dává do navigace telefon našeho hotelu a už se lepím na levou stranu silnice a pod Martinovým dozorem jsme za chvíli u hotelu. Jak od něj ráno vyjedu nikdo neví, ale to bude až ráno. Doháníme část naší skupinky a jdeme na večeři. Zase samogril, začínám se těšit až mi něco připraví i japonský kuchař. Po snídani partička vyjíždí kolem hradu směr sopka, já mám dneska autoslužbu, tak se snažím vymotat z města. To se mi daří, ale trvá to dlouho, nicméně nakonec aglomerace ustává a jedu vzhůru takovou kontinuální vesnicí občas přerušenou trochou stromů a kopcem. Nabírám výšku až zdárně nalézám náš ryokan ve městečku Aso. Jsem tady brzo, tak píšu pokyny na okno, kdybych se minul s cyklisty a vyrážím na kole na sopku. Stoupání je vcelku lidumilné, ale asi 15 kilometrů dlouhé. Nakonec vyfuním k muzeu sopečné činnosti, dávám si pivko z automatu a za chvíli vidím první naše jezdce. Takže radostné setkání a vyrážíme k hlavnímu kráteru sopky Aso. Jenže v minulých dnech si sopka zasoptila a tak je cesta k hlavnímu kráteru uzavřená, neuvidíme tedy zelenou vodu v hlavní kaldeře. Škoda, v klidu sjíždíme zpátky do Asa a ubytováváme se v ryokanu, což je tradiční japonská ubytovna. Každý si rozloží svoji matraci na tatami, povlékne si lůžkoviny, převlékne se do kimona, nazuje si pantofle a může vyrazit do onsenu aneb horké termální lázně, která je přímo ve sklepě. Paráda, voda neustále přitéká, lehce bublá, výborný relax. Na večeři vyrážíme do vedlejší sámošky, kde si vybíráme ze široké nabídky hotovek každý podle svého gusta, personál nám to ohřeje a večeře je hned hotova a v oddělené jídelně hodujeme. K tomu máme vlastně neomezený přísun dalších laskomin od piva po dezerty, ke všemu máme deset kroků, paráda. Otevřeno mají 24 hodin denně, takže žádná zavíračka. Ale máme dost, časový posun se ještě úplně neusadil, tak jdeme brzy do postele.

[ngg src=“galleries“ ids=“38″ display=“basic_thumbnail“]

Dneska budeme sjíždět z úpatí sopky na pacifické pobřeží do lázeňského města Beppu. Nejprve ale musíme vystoupat na horský hřeben nepříjemným stoupáním. Funíme, je to táhlý kopec, ale pak už to začíná klesat. Rázem získáváme sebevědomí a vymýšlíme cesty po malých silničkách mimo hlavní trasu. Jsme tedy mimo provoz, ale najedeme trochu víc, což nám vůbec nevadí. Co je ale horší, že začíná pršet a docela se i ochladilo. Dojíždíme nekonečným desetikilometrovým úsekem po nábřeží oceánu, fouká, prší. Naštěstí je hotel Kamenoi na správné straně města, takže není problém ho dohledat. Ubytováváme se a jdeme do lázní ve 2.patře, kde jsou dva velké termální bazény, striktně oddělené pro muže a ženy, jak je zvykem ve všech veřejných lázních. Večer vyrážíme do centra, do rybí restaurace, zkoušíme velrybí steak, který je všude na světě kromě Japonska zakázaný. Dobré, ale, že by to byl nějaký extra hit to zase ne. Máme k tomu i dobré Asahi, pohoda. Večer ještě krátká exkurze do vyhlášených megaheren Pachinko Slot a jdeme spát.

Dneska máme na plánu objet si tzv. Osm pekel, což jsou různé varianty geotermální činnosti. Vidíme rudá bublající jezírka, tyrkysové jezero, vroucí bahno, gejzír, ale i chov krokodýlů, jednoho přerostlého hrocha a akvária s tropickými rybami a velkými piranhami. Na pobřeží potom písečné lázně, kde jsou klienti zakopáni do šedého vlhkého horkého písku. Je to docela váha a pocity zahrabaného jsou rozporuplné, nejde se totiž skoro ani hnout. Zajímavý sopečný den končí zase v malé hospůdce. V průběhu večeře se rozhoupou ramínka na věšáku a máme tím za sebou první zkušenost se zemětřesením. Japonsko se třese skoro pořád, otázkou vždy je, jak moc silné to probíhající bude. Pozdě večer v hotelu, když hovoříme s panákem japonské whisky o všem možném přichází další o něco silnější otřes. No, ale pak už je klid a spokojeně usínáme.

Ráno najíždíme na trajekt, který nás převeze na další z hlavních ostrovů, na Šikoku. Jedeme tedy trasu z přístavu Beppu do Yawatahamy, cesta trvá zhruba dvě hodinky a v průběhu plavby sledujeme v televizi, že epicentrum včerejších zemětřesení bylo poblíž Kumamota a tam bylo hodně silné, 7 stupňů Richtera. Stojí šinkanzeny, popadaly nějaké dálniční mosty, spadla část střechy hradu a jsou i oběti na životech ve zřícených domcích. Unikli jsme tedy o tři noci a nějakých 150 kilometrů…Plavba je klidná a etapa do cílového městečka Uwajima je překrásná. Je nádherně, pobřeží je členité, po pravé ruce defilují ostrovy a ostrůvky. Spousta zralých plodů na stromech láká k ochutnání, většinou jsou to pomeranče a grepy. Při vjezdu do města obdivujeme nádherný chrám na malém kopečku poblíž silnice. Chvátáme se ubytovat, protože už se šeří, ale večer se do nasvícené svatyně vydáváme, to místo má své kouzlo. Z romantiky nás probírá velký otřes kolem půlnoci. Lidi jukají z pokojů na chodbu, jsme v devátém patře, tak sbíhám raději po schodech dolů zjistit, jestli dostanu na recepci nějakou informaci. Vzpomínám si na sloupy ukazující výšku od mořské hladiny pro případnou tsunami, a u hotelu je značka cca 2 metry, takže recepce by byla pod vodou raz dva. No ale chlapci v recepci se na mě culí, z palce a ukazováčku tvoří O, jako, že všechno je OK. Tak jo, snad vědí, co dělají, ostatně žijí s tím celý život. Vracím se nahoru, všechny uklidňuji a lezu do postele. Otřesy následují zhruba každou hodinu, takže tohle fakt nebyla klidná noc. Ráno se přesunujeme na malé nádraží, potřebujeme se popovézt asi 60 kilometrů místní lokálkou. Naivně se domníváme, že můžeme kola dát do vaků jen tak „lehce“. U turniketů nám to ještě prošlo, ale na perón za námi dobíhají dva úředníci a v brožuře nám ukazují obrázek, jak má vypadat kolo na přepravu vlakem. Vysvětlujeme, že pojedeme ani ne hodinku, ale nedají se přesvědčit, tak musíme rozmontovat kolo málem jako do letadla. Z okna vlaku pak sledujeme poutníky, kteří v bílých řízách a s velkými holemi s rolničkami putují krajem. O Šikoku se traduje, že má nejhezčí přírodu a musím tyto pověsti potvrdit. Vystupujeme z vlaku, na nádraží se potkáváme s Martinem a autem. Tím, že to byl courák, bylo auto výjimečně rychlejší, tudíž ukládáme vaky do auta, montujeme kola a vyrážíme do Kochi. Jedeme po prázdné super silničce, nahoru a dolů až na Nanako Pass. Potom už klesáme, každou chvíli tunel nebo tunýlek a sjíždíme na úplnou rovinu mezi rýžová pole. Ve městě se orientujeme rychle a za chvíli jsme u našeho ubytování na pěší zóně. Původně jsem nám chtěl dopřát klasický cube hotel na některém z velkých nádraží, ale nevycházelo to logisticky, tak jsem sáhl alespoň po tomto dřevěném bydlení, také v jakýchsi dřevěných „kostkách“. Bohužel jsme se nevešli všichni, tak jsem s Martinem a Petrou asi o 200 metrů vedle v tuctovém hotelu, kde ale můžeme v recepci zamknout naše kola. V noci leje jako z konve, ale ráno už se počasí zlepšuje a čeká nás jedna z nejhezčích tras do Saijo. Jedeme po silničce č.194 mezi horami podél řeky a je to tedy zatraceně fotogenické, tudíž nám to moc neodsýpá. Po trase máme i 5,5 km dlouhý tunel, byl ale osvětlený a z kopce, takže jsme jím profrčeli raz dva. Sjíždíme na pobřeží a těšíme se na další den, kdy nás čeká údajně nejhezčí cyklostezka celého Japonska, slavná Shimanami Kaido. Je to 60 kilometrů dlouhá cyklostezka přes šest ostrovů, ze Šikoku na hlavní ostrov Honšú do města Onomichi. Jsou tady visuté mosty speciálně pro cyklisty a pěšáky. Je to úžasné dílo, bohužel nemáme štěstí na počasí, neprší, ale je nefotogenicky šedivo. Cyklistický zážitek je to jedinečný, a tak jsme se namlsali před zítřejším poznávacím dnem v Hirošimě. Tam dojíždíme šinkanzenem a v rychlém sledu jdou nejznámější turistické cíle: zahrada Shukeien, replika hradu, Atomový dóm, Mírový park s muzeem a na závěr výjezd lanovkou na horu Mt.. Misen na posvátném ostrově Myiajima. Fotografickým šlágrem je velká „plovoucí“ červená brána torii. Trajektem zpátky a rychlý vlakový přesun z Hirošimy zpět do Onomichi do našeho druhého ryokanu. To už umíme, spíme na matracích, užíváme si kimon a termálních koupelí.

[ngg src=“galleries“ ids=“39″ display=“basic_thumbnail“]

Ráno na kole na nádraží, rychlá rozborka a kolo do vaku a hurá do šinkanzenu. Na plánu je dneska největší turistický tahák Japonska, císařské Kyoto. Po příjezdu dáváme kola do recepce velkého APA hotelu poblíž nádraží a jdeme na pěší sightseeing po největších atrakcích. Chrám Kyiomizudera, Filosofská stezka s kvetoucími sakurami, Zenový chrám, čtvrť Gion s gejšami a divadly. Super, jen škoda, že nám vyšly dva poznávací dny za sebou, ale logisticky to nešlo jinak udělat. Odpoledne dorazil i Martin s autem a bagáží. Vesměs nic nepotřebujeme, protože veškerá hygiena je na pokojích k dispozici, od šampónu po holicí strojky, pantofle a kimona. Takže přespíme a ráno se zabalenými koly se vydáváme na předposlední šinkanzenový přesun na Fuji station. Vypravuji cyklisty a sám sedám do auta a snažím se vymotat z Kyota směrem na Tokio. Je to největší silnice ve městě, nějakých pět pruhů každým směrem, ale dávám to a směřuji pod posvátnou horu Fuji. Cyklistická skupina s Martinem je samozřejmě rychlejší, montují kola, vaky dávají do úschovny a vyrážejí pod horu. Dopoledne bylo hezky, ale teď se dělá hnusně, je zima kolem 10 stupňů a začíná poprchávat. Na malé silničce dojíždím a předjíždím cyklisty a zastavuji na parkovišti na vyhlídce. Vidět je sice kulový, ale chci jim dopřát doobléknutí nebo klidně i transfer do hotelu. Ale protože jeli do kopce, tak jsou zahřátí a jsou za hrdiny. Aspoň dámám vnucuji svoje bundy, které jsem připravil na vrch batohu. Sjíždím tedy dolů do Fujikawaguchiko, do svého oblíbeného hotelu Sawa, který je v centru městečka a za normálních okolností je z něho hora vidět jako na dlani. Dneska jsou ale husté mraky. Všichni dávají horkou vanu v hotelu a pak vyrážíme na večeři. Potom partie kostek a pivko v recepci a jdeme spát. Ráno je všechno jinak, je totální modro, sluníčko a všichni vybíhají před hotel a fotí. Potom vybíhají do 4.patra našeho hotelu a fotí. Fuji jednou s dráty a podruhé bez drátů, odměna za včerejší utrpení. Rychlá snídaně a do sedel, čekají nás čtyři jezera z proslavené oblasti Five Lakes. Pohledy přes jezero a větve kvetoucích sakur na zasněženou Fuji patří k tomu nejprovařenějšímu, co jsme kdy fotili, ale nedá se nic dělat, je to nádhera a každý to štěstí nemá, takovéto počasí není úplně obvyklé. Fotíme a fotíme a postupně míjíme jezera Kawaguchiko, Saiko, Shojiko a Motosuko. U nejvzdálenějšího dáváme lehký oběd a pak se vracíme zpátky do hotelu Sawa. Vyrážíme do městských lázní, pak už nás čeká jen nákup suvenýrů a společná poslední japonská večeře. Ráno vyjíždíme k pátému jezeru Yamanakako a dokončujeme okruh kolem hory Fuji, tentokrát po východní straně. Ve stejnojmenném městě hledáme šinkanzenové nádraží, trochu bloudíme, ale nakonec jsme tam. Balíme kola na závěrečný šinkanzen a do letadla, bágly dáváme Martinovi do auta, což se ve finále ukáže jako zbytečná komplikace. My totiž dojíždíme skvělou japonskou dopravou na letiště Haneda bez problémů, ale Martin se tam nemůže zácpami probít. A když už se mu to podaří, tak se zase nemůžeme na mnoha parkovištích společně najít. Nakonec se dohledáváme a přebíráme bágly a orosený Martin jede vrátit auto. A už jsme všichni a jdeme na letadlo do Dubaje a pak do Prahy. Všechno klaplo, Asie č.2 splněna. A byla super, Japonsko na kole lze každému doporučit.

[ngg src=“galleries“ ids=“40″ display=“basic_thumbnail“]