Covidový rok 2020 nás okradl o rok života a z cestovatelských plánů jsme přišli o Taiwan a Madagaskar. Obojí detailně připravené, objednané, letenky na Taiwan koupené. O dva týdny to neklaplo a v pátek 13.března 2020 nám zavřeli hranice a celý svět se postupně uzavíral. Teď máme jaro 2021 a situace není o moc lepší. Ale přeci jen běží očkování a některé státy se střídavě otvírají turistům. Usoudili jsme, že je třeba někam vyrazit a bezpečnou variantou se jeví pro náš restart státy Evropské Unie. Favoritem bylo Irsko, ale to zůstalo pro turisty zavřené, druhé na tahu bylo Portugalsko a třetí Andalusie s Gibraltarem. Tak nakonec padla volba na Portugalsko.
Letíme s národním dopravcem TAP Portugal, který jediný je schopen provozovat v současnosti přímé lety do Lisabonu a přepravit nám tak bez problémů kola. Ostatní lety byly sice výrazně levnější, ale s přestupem a s problematickou přepravou našich bicyklů. Takže se po dlouhé době scházíme na Ruzyni v rouškách a v komorním složení.
Ale konečně zase vyrážíme! Let byl klidný a na čas, vyzvednutí báglů i kol na letišti v Lisabonu opravdu bleskové. Chvilku trvá, než se dohledáme s autem, které nás odveze do půjčovny. Místo slíbeného Citroenu Jumper dostáváme nový Mercedes Vito. Ten je sice luxusnější, ale taky výrazně menší. Slečna nám odmítá vyndat zadní sedačky, tak je aspoň sklápíme, nakládáme všechna kola a bagáž a povoláváme si ještě taxík pro tři lidi. Všechno funguje, akorát taxikář se ukáže být jako úplný trouba a není schopný dohledat náš hotel ani s navigací. Když už se chystáme převzít velení, ocitneme se v jednosměrce před naším hotelem Excelsior. Je asi půl dvanácté v noci, tak se rychle ubytováváme a vyrážíme do půlnočních ulic ulovit něco k jídlu a k pití. Ale půlnoční covidový Lisabon je úplně chcíplý a ani pětihvězdičkový hotel Sheraton v blízkosti nemá otevřený bar, a tak jdeme smutně spát.
Ráno je jako malované. Využíváme Martinova know-how s Mercedesem a vyndáváme zadní sedačky a já ukecávám recepčního, že nám je v hotelu týden nechá. Ten se tváří, že je to v pořádku, a tak mu je dáváme do kanceláře. Tím získáváme dostatek prostoru na kola i zavazadla a v 9/00 vyrážíme na sever směr Porto. Je to zhruba 300 kilometrů, dálnice je ale perfektní, takže kolem poledne parkujeme v Portu u parku na dohled našeho hotelu. Jdeme se ubytovat, což je překvapivě už možné. Potom skládáme v pohodě ve stínu platanové aleje naše kola. Dopřáváme si oběd na zahrádce asi 20 metrů od našeho hotelu a svět začíná být zase v pořádku. Vyrážíme na okružní jízdu uličkami malebného druhého největšího města Portugalska. Sjíždíme z kopce dolů k široké řece Douro a už jsme u známého mostu Dom Luis I.
Ten je proslaven podobnou nýtovanou konstrukcí jako slavná Eiffelova věž, což není divné, protože jej projektoval jeden z Eiffelových žáků. Je dvoupatrový a my přejíždíme nejprve po jeho spodním patře na jižní stranu řeky do čtvrti Villa Nova de Gaia, která je proslavena svými vinnými sklepy. My volíme k prohlídce světoznámý Sandeman a za chvíli už obdivujeme obrovské sudy ve sklepích, zaprášené historické lahve i moderní kinosál s krátkou videoprojekcí. Na závěr svižná degustace portského Ruby a Tawny a záhy necháváme nábřeží řeky Douro pod sebou. Funíme do táhlého prudkého kopce, abychom se dostali na horní patro mostu, kudy přejedeme zpět na severní stranu města k hlavní katedrále Sé. Potom si fotíme monumentální zvonici a už jsme zpátky u našeho hotelu Caldeira. Na večeři chceme jít jinam než v poledne, ale máme docela smůlu, je tu sice spoustu kavárniček a barů, ale restaurace se nám vyhýbají. Nakonec zakotvíme v moderní pasáži v italské restauraci, což není nakonec úplně špatné. Při zpáteční cestě k našemu hotelu se zastavujeme na drink za rohem. Hraje mladý kytarista, jsou tady mraky studentů, covid je přítomen jen velmi zlehka. Sajeme tedy uvolněnou atmosféru, ale před půlnocí se zvedáme a jdeme do hotelu. Tam nás ale čeká překvapení v podobě neuvěřitelné street party o tisíci lidech. Mejdan jako kráva. Tak si opět po dlouhé době užíváme sounáležitost s rozbouřeným davem a pak jdeme spát. V noci slyším zdálky policejní sirény, které ohlašují pařícímu náměstí konec mejdanu.
Ráno po snídani jdou PŠ, Roman a Martin rovnou do sedel, PP a PM beru do auta a popovážím je do městečka Vale de Cambra. Kopců je kolem nepočítaně, krajina je nádherná, taková ostřejší Vysočina a tak hned začínáme asi 10 kilometrovým táhlým stoupákem. PM zapomíná u pramene batoh a musí se pro něj vracet. To se mi snaží vysvětlit autem jedoucí Portugalka, ale naše komunikace končí tím, že nad její snahou jen mávnu rukou, protože nejsme schopni se domluvit. Mám o PM trochu strach, ale zbytečně, protože, ten se za chvíli u mě a PP v pořádku objevuje. Dáváme si za odměnu lehký oběd v blízké vesničce a já se pak otáčím a mažu zpátky pro auto. Chlapci pokračují do cílového městečka Oliveira de Frades. Při sjezdu k autu potkávám naši druhou polovinu, jak ukrajuje statečně výškové metry dlouhého stoupání. První tři dny jsou prostě ve znamení kopců. Nakládám svoje kolo do auta a vyrážím. Vrchaři zvolili malou silničku z vrcholu, tudíž jedou jinudy aniž bych je znovu potkal, dvojici Pavlů pak potkávám na křižovatce u přehrady. Krátce pohovoříme o dalších variantách cesty a vyrážím organizovat bydlení. To se ukáže o něco složitější, než jsem čekal. Bez problémů sice nacházím objednaný hotel, který má jedinou vadu, je zavřený a nikde nikdo. Takže telefon a pan domácí se omlouvá, že za chvilku tam bude. Což se i stane a dostávám klíče. Než se stihnu jít podívat na pokoje, tak mi je ale nabídnuto přesunout naše ubytování asi 500 metrů dál do centra do jiného zařízení tak, abychom měli po ruce kavárnu na snídani i restauraci na večeři. Nabídku akceptuji po prohlídce všeho, byť kavárnu vidím jen z venku, protože má zavřeno. Sotva všechno dovyřídím už je tady rychlá rota. Tudíž je ubytovávám a domlouváme si čas na večeři, na kterou budeme muset popojet autem. Posadí nás ven s hezkým výhledem na okolní kopce, za chvíli se ale ukáže, že je přeci jen kosa, a tak se stěhujeme dovnitř. Pak už klasická večeře korunovaná místní specialitou „baba de camelo“ aneb „velbloudí flusanec“. V podstatě je to karamelový puding posypaný jakousi rozdrcenou sušenkou. Vyzkoušeli jsme, můžeme si odškrtnout, ale opakovat netřeba.
Ráno snídáme v místní kavárně, protože náš hotel v covidové době šetří a snídaně nedělá. Potom balíme, nakládáme a rychlá rota vyráží na etapu do horského městečka Seia. Já popovážím oba Pavly nějakých 25 kiláků na parkoviště u říčky Dao a vyrážím s nimi hned ostře do dalšího stoupání. Silnička se za chvíli zlomí a začíná být houpavá nahoru, dolů. Je příjemné počasí, kopcovitá krajina kolem, pohoda. Zastavujeme se u pěkného kostelíka na kopci. Dojíždíme do městečka Nelas, kde si v malém bufetu u příjemné paní dáváme hustou zeleninovou polévku a pivko. Cesta dál pokračuje z prudkého kopce dolů, to jsem líný sjet a zase se hned vracet, a tak se otáčím rovnou a jedu zpátky pro auto. Nakládám se a začínám stíhat cyklisty. Kousek za Nelas narážím nejdříve na rychlou trojku, která lepí kolo. Přijíždím tedy jako správné doprovodné vozidlo včas, aby chlapci mohli využít velkou pumpu. Opouštím je a svištím do Seia. Sjezd na parkoviště u hotelu je docela divoký, tak si ho nejdřív prohlížím pěšky. Na recepci dostávám kód k závoře a je to. Přebírám pokoje a než se rozkoukám už jsou cyklisti tady. Ukládáme kola do suterénní místnosti a domlouváme se, že na nejvyšší vrchol celého Portugalska si uděláme podvečerní výlet autem. Obětujeme fotbalový zápas našeho nároďáku proti Holandsku o postup do čtvrtfinále ME a vyrážíme na Torre da Estrella do výšky 1993 metrů. Aby měl vrchol 2:000 metrů vybudovali na něm Portugalci 7- metrovou kamennou mohylu. Cesta horami je krásná a vyhlídková, ale zároveň si gratulujeme, že jsme nezvolili variantu s vyvezením kol na vršek a sjezdem dolů k hotelu. Bylo by to super, ale bylo tam i několik ošklivých protikopců. Na vrcholu jsou dvě kulaté věže s kupolemi a dva kamenné domy s prodejnami suvenýrů. Necháváme se zlákat pěknými sýry, ochutnáváme slaninu, fotíme ovce na pozadí hor a nasedáme zase do auta a mažeme zpátky do hotelu. Po cestě zjišťujeme, že naši fotbalisté porazili 2:0 Holanďany, tudíž máme radost z hezkého úspěchu. Po příjezdu vyrážíme ulovit nějakou večeři, což se nám nakonec daří. Číšník byl nejprve protivný a měřil nám teplotu a do jídelního lístku jsme se směli jen zdálky dívat, ale nakonec nám dobře poradil a specialitka byla výtečná. Pak jdeme ještě na pivo do pouličního výčepu, kde se bouřlivě sleduje zápas Portugalsko – Belgie. Bohužel Portugalci prohrávají 0:1, jsou vyřazeni z dalšího turnaje, takže se žádné pouliční oslavy nekonají.
Po již klasické sterilní, v igelitu balené, snídani vyrážíme z podhůří dolů směr univerzitní město Coimbra. Sestava je klasická, rychlá rota vyráží a já vezu oba Pavly o nějakých 35 km blíž k cíli. Sjíždíme z hor, takže je to postupné zvlněné klesání, borové lesy, krásný vzduch, dobrá silnice. Loučím se s dvojicí Pavlů u příjemného malého bufetu u cesty a vracím se pro auto. Coimbra je nejstarší univerzitní portugalské město, kde historie dýchá z každého kamene. V dobách krále Alfonse I., tj. v letech 1109 – 1185, byla dokonce portugalským hlavním městem. My bydlíme v moderním hotelu úplně v centru u nábřeží. Na večer máme objednanou historickou hospůdku a k tomu Kamču, která tady je na Erasmu a protáhne nás nočním životem Coimbry, což se opravdu následně i stane. Po večeři jdeme na hlavní náměstí, kde sledujeme fotbal Francie – Švýcarsko, který končí nervydrásajícím penaltovým soubojem a vyřazením favorizovaných Francouzů. Potom prověřujeme studentský bar a získáváme informace o studentských tradicích ve městě. Končíme kolem půlnoci na vyhlídce nad městem, loučíme se s Kamilou a jdeme nabrat síly na zítřejší etapu.
Čeká nás přejezd vnitrozemím směrem na Leiriu, poblíž které spíme v atraktivním mlýně. Odvážní dávají i koupel v řece. Další den má začátek u historického architektonického skvostu manuelinské gotiky, kterým je klášter Batalha. Je symbolem nezávislosti Portugalska na Španělsku, byl budován na počest vítězné bitvy z roku 1385. Kamenné ornamenty, nádvoří se zajímavými stromy, pestré vitráže. Z parkoviště vyrážíme všichni společně na západ k místu s největšími evropskými vlnami, kouzelnému Nazaré, které má „dvě patra“. Neztrácíme výšku a jedeme nejprve po útesu horní částí města a sjíždíme k majáku, kde je dnes jakési surfařské muzeum. Za obří vlny může podmořský zlom dna a tak je Nazaré Mekkou surfařů. Dneska je ale Atlantik klidný, ve vlnách tak nikdo není. Dáváme si oběd nahoře na útesu s výhledem na dolní část města s velkou písečnou pláží. Já se následně vracím pro auto a výprava pokračuje na jih do historického městečka Óbidos. Vjezd je dramatický, úzké brány, klikaté uličky a pak podél historických hradeb. Bydlíme v hotelu v historickém centru ve starém domě, což je hodně atraktivní, ale obnáší to i stěhování báglů ze vzdálenějšího parkoviště. Máme to ale kousek k monumentálnímu hradu, který je večer krásně nasvícený. Při návratu z večeře máme s Romanem velký problém se zámkem od našeho pokoje. Naštěstí jsme v hotelu skoro sami a další pokoje jsou otevřené, a tak si jeden vybírám a v klidu uléhám. Roman to nevzdává a svádí dlouhý boj se zámkem, nakonec někdy v noci vítězí. Ráno odnášíme bágly zpátky historickým centrem k autu a nakládáme. Naším dnešním cílem je další portugalský historický skvost Sintra, letní rezidence portugalských králů s pohádkovými zámky, piniovými háji mezi skalami. To všechno pod ochranou UNESCO. My bydlíme v centru, v modernizované vile v nádherné staré zahradě. Na večeři končíme ale v indické restauraci, protože hodně podniků má zavřeno. Ale Indové umí i portugalskou a italskou kuchyni, tak si každý dává podle svého gusta. Ráno se snažíme vyjet autem k Palacio de la Peňa, ale nejsme úspěšní. Na kolech to ale jde a rychlá rota kopec zdolává. Já jedu s oběma Pavly přímo na nejzápadnější výběžek Evropy na mys Cabo da Roca. Trasa je náročná vede po horském úbočí a je to pořád nahoru dolů. Nakonec následuje dlouhý sjezd k majáku a infocentru. Po občerstvení se vydávám zpátky do hor pro auto a partička jede přímo do Lisabonu, kde projíždí čtvrtí Belém se slavným pomníkem mořeplavců a věží Torre de Belém. Defilé podél řeky Tejo končí pod visutým mostem, na druhé straně řeky se tyčí nad městem velká bílá socha Krista, obdoba slavnější verze, která se tyčí v Rio de Janeiru. Po ostrém zabočení doleva už vede cesta k našemu hotelu Excelsior. Balíme kola do vaků, vracíme zadní trojsedačku na místo v Mercedesu, abychom ho mohli vrátit. A pak už poslední portugalská večeře a noc a ráno odjezd na letiště, absolvování Covid testu, vyplňování českého příletového formuláře, odbavení a přímý let do Prahy.
Portugalsko nezklamalo, celou dobu bylo krásně, všechno fungovalo, lidé byli příjemní a ochotní, krajina pestrá, vysočina, hory, atlantické pobřeží, voňavé borové háje. Navzdory covidu jsme západní konec Evropy projeli od severu k jihu a bylo to velmi osvěžující vytržení z chmurné střední Evropy. Věříme, že na podzim se nám podaří odrazit někam ještě dál. Držme si palce.