Je konec srpna, mělo by být hezky, ale není. Jsme v Travemünde, na severu Německa, na břehu Baltského moře, leje jako z konve a je silná bouřka. Opatrně smáčíme ruce v v moři abychom měli zdokumentován symbolický začátek a střílíme první šampaňské.
Bouřka slábne a tak nakonec i ta kola sundáme z přívěsu abychom stylově zahájili naše putování napříč kontinentální Evropou, od severu k jihu, z Travemünde do Benátek. Čeká nás nejméně1000 kilometrů směrem na jih, pojedeme tedy pořád za sluncem, máme tak jasný kompas na příští necelé dva týdny.
[nggallery id=3]
Přespali jsme v historickém Lübecku a je krásné slunečné ráno. Od moře máme ujetých prvních 20 kilometrů, byť někteří z nás již stihli nechtěně najet večer asi šedesátku. Vyrážíme podél kanálu a po pár hodinách jsme na břehu prvního evropského veletoku – Labe. Jedeme po jeho severním břehu proti proudu, je bezvětří, pohoda. Najednou z ničeho nic zase bouřka, ale je teplo, my jsme již na kolech a putujeme, takže všechno je v pořádku. Nocujeme ve výborném hotelu na samotě na břehu Labe. Ráno vidíme zbytky „železné opony“ v podobě strážních věží, které oddělovaly od sebe východní a západní Německo. Po této, naštěstí již 20 let zmizelé hranici, pojedeme asi dva dny. Trajektem přejíždíme Labe a pouštíme se do lehce zvlněné krajiny s lesy a vyhlídkami na majestátný tok řeky. Objíždíme hlavní německé město automobilů Wolfsburg a směřujeme dále k jihu k pohoří Harz. Vítá nás historický Goslar, městečko, které je památkou na seznamu UNESCO. Opět nás dostihuje silná letní bouřka a tak rychle hledáme náš hotel. Do sbírky nejrůznějších ubytovacích zařízení si tentokrát přidáváme prazvláštní Harz Lodge, která je zjevně inspirována architektem Hundertwasserem, akorát, že je přestavena z bývalých nízkých stavebních domků nebo kasáren. Je to bizarní, ale příjemné.
A tak to jde den za dnem, denní rytmus se zaběhl, počasí se stabilizovalo a tak máme na starosti opravdu jen svoje tělo a kolo. Ráno si dopřejeme snídani, zorientujeme se v mapě a vyrážíme. Obědová pauza nám umožní sledovat postupně se měnící evropskopu gastronomii. Začínáme na naložených rybách s bramborovým salátem, postupujeme přes pečená masa s knedlíky a skončíme na italských špagetách. No a v podvečer začíná obligátní dohledávka cílového hotelu, která téměř vždy přinese nějaké překvapení často v podobě závěrečného nečekaného kopce. Tak projíždíme zajímavou krasovou oblastí kolem Mörnsheimu, překračujeme další evropský veletok Dunaj a na obzoru se začínají rýsovat vrcholky Alp.
[nggallery id=4]
Posledním německým místem, kde přespíme, je Garmisch – Partenkirchen, dvojměstí, které bylo účelově spojeno pro zimní olympiádu v roce 1936. Spíme v luxusním hostelu pod skokanskými můstky a obdivujeme vrchol nejvyšší německé hory Zugspitze. Táhlým stoupáním se vrháme mezi alpské vrcholky. Už je tady hranice a po mnoha dnech opouštíme Německo, které bylo daleko rozlehlejší než jsme čekali. Na rakouské straně nás ale čeká nemilé překvapení. Značka avizuje, že za 7 km bude na naší silnici zákaz vjezdu cyklistů. To nás nechává chladnými, protože věříme rakouským cyklostezkám a tomu, že nás ve správnou chvíli ze silnice odkloní a tak vesele sjíždíme to, co jsme předtím v potu tváře nastoupali. Jenže zrada, avizovaný zákaz vjezdu cyklistů se před prudkým klesáním silnice vskutku dostavil, ale objízdná cesta pro kola nikde. Máme dvě možnosti: buď to profrčet nebo se vrátit 7 kiláků do kopce a pak hledat objízdnou trasu, která nám přidá nějakých 20 kilometrů navrch do našeho denního plánu. Na to ale fakt nemáme morál a tak porušujeme silniční předpisy a za 10 minut jsme z toho padáku pryč, přihlížející policista se raději otočil…
Už jsme v údolí Innu a cyklostezkou podél dálnice vjíždíme přímo do centra Innsbrucku. Tady se posilňujeme pozdním obědem a kvasnicovým pivem, protože víme, že nás čeká výjezd z Innsbrucku směrem na Brennerský průsmyk a náš hotel pro tuto noc je zhruba v polovině tohoto stoupání. Bude to nějakých 20 kilometrů, ale zadarmo nedostaneme ani metr. A taky ne, naštěstí je příjemné teplo, po malé silničce nikdo moc nejezdí, všichni sviští po dálnici vysoko nad námi. Pohled zespodu na známý Europabrücke je neobvyklý, horem jsme každý jeli mockrát, ať už k moři nebo na lyže do Itálie, ale odsud je to opravdu na první pohled impozantní stavba. K bizarnosti zážitku přispívá i u silnice se pasoucí lama, která opravdu nepatří k typickým zástupcům rakouské fauny. Nocleh v klasickém rakouském penzionu nás posílil na závěrečné dny ve slunné Itálii.
[nggallery id=5]
Ze začátku jsme sice ještě v mracích na Brenneru, kde prý před čtyřmi dny padal sníh a jezdili pluhy, což na konci srpna není úplně obvyklé. Dnes ale po sněhu není ani památky, jen je při sjezdu pořádná zima a lehce mží. Ale rychle klesáme po cyklostezce vedoucí po bývalé železniční trati do městečka Vipiteno a dále do Havlíčkova Brixenu, kde je už krásně teplo a jasno. Pak už je tady Bolzano a Trento a máme Alpy za sebou. Naivně si myslíme, že už pojedeme jenom z kopce, z omylu nás vyvede hned ranní kopec nad Trentem, na který se musíme vydrápat k jezeru Caldonazzo. Pak už ale jedeme podél říčky Brenta, kolem stezky jsou jabloňové sady a v pozadí bílé štíty Dolomit. Je to asi jedna z nejhezčích etap celé naší trasy a končí v historickém městečku Bassano del Grappa. To nás okouzluje nejen svými historickými budovamí, ale i večerní studentskou slavností na počátek školního roku. Velký mejdan v ulicích, spousta mladých lidí ve starořímských kostýmech v ulicích, zejména na děvčata je to pro mužské oko utěšený pohled. Víme, že nás čeká již jen poslední rovinatá etapa a tak si můžeme večer užít a ochutnat i nápoj, který má město v názvu, tedy pálenku z hroznů – grappu.
[nggallery id=6]
Poslední etapou nás naštěstí provází vítr do zad a tak se nezáživnou Pádskou nížinou rychle blížíme k Benátkám. Krajina je placatá, hodně osídlená, spousta silnic a aut, pro kola nic moc. Naštěstí je tu rychle Mestre a najíždíme na most, který nás přes mořskou lagunu dovede do cíle naší cesty do jedinečných Benátek. Kola zamykáme ke sloupu u nádraží a střílíme šampaňské na oslavu dojetí. Přejeli jsme Evropu a bylo to prima, máme na tachometrech kolem 1100 kilometrů, každý podle toho, jak kde bloudil nebo si ulevil v doprovodném autobuse. Máme splněno a tak můžeme vyrazit pěšky po historickém městě plném mostů a můstků, plavit se po Canale Grande, obdivovat Dóžecí palác i náměstí svatého Marka. Dáváme si večerní sraz se všemi jezdci a slavíme dokončení prvního dílu našeho cyklu 6×1000 kilometrů. Evropa je tedy za námi, pohybovali jsme se ale v prostředí, které víceméně dobře známe, takže příště už to bude úplně o ničem jiném. Bude to totiž Afrika, tak se těšíme, jaké to bude, kolik nás asi pojede? O tom tedy příště.