Do druhého cyklu 6×1000 potřebujeme doplnit Evropu. Protože jsme se usnesli, že už nemusíme vždycky ujet 1000 km a je touha víc poznávat lokality a věnovat se i prohlídkám kulturních památek a současnému životu, nebude to žádné velké ježdění.
Mnohokrát jsem vyprávěl o svém oblíbeném Lucembursku, které je blízko, ale je to pro většinu Čechů jen transferová země. Přitom má krásné kopce, řeky, hrady, zámky, skály, ale hlavně hustou síť cyklostezek. Na prodloužený víkend je to bezva destinace.
Tak se tedy nakládáme v Butovicích do dvou aut, kola k Martinovi do přívěsu a jedeme na západ. První večer nás hostí hotel Central v městečku Perl, které leží na německé straně německo-lucemburské hranice. Šťastně se obě posádky sjíždějí a zabalená kola dáváme do garáže. Ráno sestavujeme kola, lovíme Pavlovu matičku z kanálu a vyjíždíme přes most do proslaveného města Schengen, které dalo jméno evropskému volnému prostoru. Za dnešek si dáme tři země, ale Francii jenom za ceduli. Nicméně ten kilometr proti proudu Mosely stojí za to a můžeme se vyfotit ve Francii u cedule s hvězdičkami. Z Německa jsme vyjeli, ale pohybovat se budeme převážně po lucemburském břehu Mosely. Nejprve tedy postojíme u vlajek evropských států, které připomínají podpis zóny volného obchodu a pohybu osob, která byla podepsána na lodi mezi oběma zeměmi, ale uložena je na Schengenském zámku a odtud tedy její zjednodušený název. Vyjíždíme teď už správným směrem po proudu řeky a užíváme si cyklostezku a její nádherně upravené okolí. Jestliže se o Němcích říká, že jsou pořádkumilovní a všechno mají upravené a vesničky čisťounké, tak proti Lucemburčanům je to slabý odvar. Tady je všechno tipťop.
Tudíž si užíváme jízdu po hlaďounké stezce a postupně máme zastávky ve vinném sklípku, u kosočtvercového pomníku vojákům druhé světové války, na motýlí farmě a v neposlední řadě u stánku s pivem. Dojíždíme do historického města Echternach, kde bydlíme v úplném centru v hotelu Le Postillon. Tím nám vznikají trochu problémy s parkováním, ale řešíme to placeným parkovištěm nedaleko od hotelu. Ráno je hezky a podél řeky směřujeme po nádherných cyklostezkách k pivovarnickému městu Diekirch, kde si dopřejeme oběd na náměstí. Potom najíždíme na moji nejoblíbenější trasu do údolí řeky Süre. Je to krásná malá silnička nahoru dolů, dva hrady na horizontu, louky u řeky, nádhera. No jo, až doteď pohoda, ale při dlouhém sjezdu začíná pršet. Jedu první a hledám, kam se vejde na doobléknutí celá skupina. Vpravo furt nic a už prší dost a vlevo se ukazuje dostatečně velké místo. Proti nic nejede, tak brzdím a zahýbám vlevo, jenže v tu chvíli se do mě zahákne Honza, který jede jako střela a všechny předjíždí. Já ho zezadu nečekám, on nečeká, že já budu vybočovat. Tak jedeme chvíli zaklíněni jeden do druhého a nemá to dobrý konec. Pád obou asi tak ve 40 km rychlosti na asfalt, nic moc. Naštěstí proti nám fakt nic nejede, přistáváme na silnici a ani jednomu se nechce moc vstávat. Kamarádi nás zezadu měli jako na dlani, tak nás sbírají a dostávají ze silnice. Jsme dost potlučení, ale Honza hůř. Špatně dýchá a klíční kost je evidentně zlomená. Voláme sanitku a snažíme se nějak stabilizovat. Krev z nás necrčí, asfalt byl mokrý, takže jsme trochu klouzali, odřeniny a naraženiny ale budou v hojné míře. Sanitka za chvíli přijíždí a Honzu odváží. Já i moje kolo jsme pojízdní, Honzovo kolo přebírá Martin a jedeme do mého oblíbeného městečka Esch sur Süre. Je to takový malý Český Krumlov. Velký meandr řeky, na skále nad řekou dva hrady, kostel a socha černé Madony. Ubytováváme se ve starém městě na dvě noci, hotel se jmenuje opět Le Postillon, a jdeme na pivo. Zjišťujeme, jak je na tom Honza a chystáme mu věci, které tam s Martinem večer povezeme. Výsledky nejsou povzbudivé, ale ani ne tragické. Klíční kost byla jasná, k tomu nějaké to žebro a asi píchlá plíce. Pochvaluje si péči a je normálně při vědomí v nemocnici v Diekirchu, takže to za ním máme necelých 20 kiláků. Tak vyrážíme, nemocnice je hypermoderní, Honza je v relativní pohodě, všechny chválí. Necháváme mu tam věci a jedeme zpátky, je už pozdě, tak se cestou stavujeme na večeři. Noc mám hroznou, s naraženými žebry se blbě dýchá, nejde zakašlat, bolí mně sedřená kyčel a vykloubený palec na ruce. Ráno vím, že dneska na kolo nejdu a budu v roli doprovodného vozidla. Trasa je při tom super, ale jel jsem ji už asi šestkrát, tak to přežiju. Nejprve k přehradě, pak do kopce přes Kaundorf malými silničkami do belgické Bastogne. Máme tedy už čtvrtou zemi. Na náměstí si dáváme mušle a klasické belgické hranolky. Potom jedeme na Mardasson, památník legendární bitvy v Ardenách. Je to opravdu monumentální velký památník ve tvaru spojenecké hvězdy a u něho velmi pěkné muzeum. Odtud vede atraktivní, zhruba dvacetikilometrová, cyklostezka po bývalé železniční trati do Wiltzu. Takže tunely, náspy, bývalá nádražíčka, a to všechno v klesání zhruba 3% na pěkném asfaltu. Ve Wiltzu pak zmrzlina a výšlap do kopce a pak už sjezd dolů do Esche. Večeři si tentokrát dáváme v restauraci přímo pod hradem. Potom jedu tentokrát s Pavlem P. za Honzou do nemocnice. Říká, že ho pustí v úterý a že mu pojišťovna už zařizuje převoz. Tak se uklidněni vývojem vracíme do Esche a jdeme na klasický přípitek u sochy černé Madony. Ráno balíme věci z hotelu a čeká nás trasa krásnou vrchovinou Arden k monumentálnímu zámku Clervaux.
Na náměstí obědváme a končíme náš krátký výlet do země krále Jana, do země, která je s Čechami spojena. Evropu si tedy ve zkrácené míře odškrtáváme a na tahu bude únorová Tasmánie a východní pobřeží Austrálie. Máme se na co těšit.