Jižní Amerika na kole, no nebudeme určitě první Češi, kteří tady kdy bicyklovali. Budeme ale patřit k nemnohým, kteří kontinent přejeli od východu k západu, od oceánu k oceánu, od Atlantiku k Pacifiku. Bude to víc jak tisíc kilometrů na kole, částečně po slavné Panamericaně, protínající celý kontinent. Přes nezáživné rovinaté pampy si trochu pomůžeme přesunem naším doprovodným autobusem, abychom se časově vešli do dvou týdnů, které pro tuto cestu máme rezervovány. Určitě si ale nenecháme ujít přejezd hlavního hřebene And přes sedlo v nadmořské výšce 4000 metrů na argentinsko-chilské hranici.
Od Atlantiku k Pacifiku
A tak tedy se po půl roce opět potkávám na Ruzyni se známými tvářemi. Na rozdíl od podzimní severní Ameriky je nás tentokrát hodně, celá naše skupinka má 17 členů a v Buenos Aires se k nám ještě připojí Eva, naše tlumočnice a specialistka na styk s „domorodci“, která za námi přiletí po svém půlročním pobytu v Brazílii. Kola jsou zabalená v krabicích a taškách a tak neohroženě vyrážíme směrem do Buenos Aires, na čtvrtý díl našeho Projektu 6×1000 km. Letíme přes Paříž a hlavně druhý třináctihodinový let je pekelně dlouhý, což jsme ale všichni čekali a už s tím umíme zacházet. Ráno se v hlavním městě Argentiny potkáváme nejen s Evou, ale i s autobusem, do kterého v pohodě dáváme veškerou bagáž i naše stále ještě zabalená kola.
A tak už frčíme k hotelu a vstřebáváme první dojmy z jižní Ameriky. Široká dálnice je plná aut, kolem panuje příjemné počasí s teplotou kolem 25 stupňů ( u nás právě, byť je březen, mrzne ), překvapuje nás obrovská rozloha města. Probíjíme se dopolední sobotní zácpou k hotelu a snažíme se všechna naše zavazadla a kola nacpat do krásného domu ze zlatých časů Buenos Aires na přelomu 19. a 20.století. Je to úžasné místo, ale pro naše montování kol to není úplně vhodné, ale samozřejmě to v malém atriu dokážeme. Montáž probíhá za užaslé pozornosti personálu i dalších obyvatel hotýlku. Bydlíme v centru a tak po obědě v nedaléké hospůdce vyrážíme na objevnou pěší túru po hlavním městě. Procházíme po břehu rozlehlé delty řeky Paraná, která se zde vlévá do Atlantiku. Na hlavním náměstí u katedrály jsou patrné pozůstatky po oslavách zvolení nového papeže Františka, které proběhlo právě před třemi dny. Tento nově zvolený papež je rodákem z Argentiny a tato katedrála byla jeho domácím působištěm. Všude tak vlají žlutobílé vatikánské vlajky a tisíce plakátů s portrétem nového papeže jsou vylepeny na domech a sloupech města. Únava z dlouhého letu přes noc, z nevyspání a z časového posunu na nás začíná postupně doléhat a tak po prohlídce centra města si dopřáváme krátký odpočinek v hotelu.
Večer vyrážíme na náš první argentinský steak. Začínáme vstřebávat pod kůži místní specifika: večeře se začínají podávat až po deváté hodině večerní, pivo servírují v litrových lahváčích, výběr vín je přepestrý, steaků několik druhů, ale všechny skvělé a jinak než španělsky skoro nikdo fakt nemluví.
V neděli ráno se probouzíme do nádherného počasí, autobusem vyjíždíme z rozsáhlé velkoměstské aglomerace. Míjíme stadion slavného fotbalového klubu River Plate, který tvoří s druhým buenosaireským týmem Boca Juniors stejnou nesmiřitelnou dvojici jakou jsou u nás Sparta se Slavií. Zhruba po dvou hodinkách se u dálniční benzinky vykládáme a už nás nezadržitelně lákají první jihoamerické kilometry. Trochu tomu nemůžeme uvěřit, že před dvěma dny jsme ještě byli ve zmrzlé Praze a teď jsme na sklonku argentinského léta tady a na kole.
V prvních dvou etapách nás čekají roviny v dolním toku řeky Paraná, aspoň se tedy po dlouhé zimě trochu rozjezdíme než nastanou kopcovité a velehorské etapy. Prvním městečkem na naší trase je San Pedro, které nás vítá obrovským nápisem, což se později ukáže jako typické pro všechna místní města a městečka, tedy brány u vjezdu nebo alespoň více či méně pitoreskní monumenty s příslušnými jmény. Pozvolna se sžíváme s místním minimalistickým značením rozcestí a brzy je nám jasné, že dobrá intuice bude nedílnou součástí zdaru naší výpravy. Ale protože víme, že přes řeku z jedné strany a přes železnici z druhé strany nesmíme a jedeme na západ, tak naše bloudění není nijak dramatické. Střídáme povrchy, dobrý asfalt za špatný asfalt a ten zase za hlínu a následně i překvapivě za bláto, projíždíme osady a městečka, dopřáváme si občerstvovací pauzu s naším busem a po dalších třiceti kilometrech a prvním defektu jsme v San Nicolas, našem prvním etapovém městě. Večeře na náměstí nám fixuje znalosti prvního dne, tj.výborné maso, dobré pivo a víno a na začátek večeře dříve než v 9 večer musela Eva personál ukecat dopředu.
Začínáme se zaběhávat na standardní denní rytmus, kdy se staráme jen o to jak včas vyjet, nebloudit, zajistit si oběd, fotit a šlapat a rozhlížet se. Dokonalá repase mozkových závitů může začít. Dnes tedy pokračujeme s řekou po pravé ruce dál na západ. Občerstvujeme se v supermarketu v městečku Arroyo Seco, dopřáváme si zmrzlinu na výstavní návsi zapadlé vesničky a dojíždíme do Rosaria, rodiště nejslavnějšího fotbalisty současnosti Lionela Messiho. Bydlíme přímo v centru milionového města na náměstí, které je architektonickým pelmelem honosných paláců přelomu století a ošklivé pseudomoderní sídlištní architektury let sedmdesátých. Vůbec si začínáme zvykat, že Argentina je zemí se zářnou bohatou minulostí a o dost smutnější současností. Trochu si připadáme jak v Čechách na konci osmdesátých let. Současná argentinská prezidentka Cristina Fernández de Kirchner se hlásí ke komunistickým idejím, a tu a tam něco privátního znárodní. V tomto pocitu podobnosti k osmdesátým letům v Čechách nás utvrzuje i oficiální kurz argentinského pesa, které je zhruba za 4 Kč a přitom u černých směnárníků můžeme získat asi o čtvrtinu lepší kurz, tedy zhruba 3 Kč za jedno peso. I tak je tady pro našince docela draho, zejména potraviny a restaurace, bohužel tedy hlavní sféry našeho současného cyklistického života. Dalším atributem pochmurné doby jsou časté silniční policejní kontroly, které na kole sice ignorujeme a vesele si s policisty máváme, ale při přesunu busem nám to zastavování každou chvíli rychle leze na nervy.
Ten nejdelší autobusový přesun jsme měli naordinován právě hned další den a to z Rosaria přes pampy a Cordobu až k národnímu parku Quebrada del Condorito. Vyjíždíme hodně brzy, abychom se na kolo dostali co nejdříve. Ale cesta zdaleka neubíhá tak rychle jak jsme si představovali. Svou roli hrají výše zmiňované policejní kontroly, ale i bloudění našich řidičů po Cordobě a nakonec i mizerný výkon našeho moderního busu v kopcích. Nakonec se tedy až ve čtyři odpoledne vyhoupneme do sedel v nadmořské výšce kolem 2000 metrů. Čeká nás šedesát kilometrů do Mina Clavero a z toho padesát jich bude snad z kopce. Je zima a tak se oblékáme, protože se bojíme prochladnutí při sjezdu. Fotíme malého kondora, sedícího na klandru u parkoviště a vyjíždíme. Silnice se nejdřív lehce vlní, ale pak přichází očekávané dlouhé klesání v nádherných horách a s výhledy na slunce snášející se k západu. Měkké podvečerní světlo ozvláštňuje nádherné přírodní horské scenérie. Oko každého fotografa plesá a tak se náš postup dolů zpomaloval. Zároveň s klesající výškou se ale otepluje a tak si užíváme tento nenáročný panoramatický sjezd plnými doušky. Tato minietapa patří po zásluze nakonec mezi velké zážitky našeho argentinského putování. Přispěl k tomu i příjemný malý penzionek s atriem, trochu připomínající nepálské horské turistické lodge nebo africké koloniální hotely.
Následující dva dny nás čeká jízda zvlněnou podhorskou krajinou a fotogenickým hřebenem „kondořích hor“ po levé ruce. Počasí je nádherné a tak si tyhle kilometry náramně užíváme. Je znát, že tato oblast je turisty navštěvovaná a tak je tady výrazně hustší osídlenost, mnoho penzionů a hotýlků nebo tzv.cabaňas, čili chat k pronájmu. V jednom z turistických obchodů podél cesty si povídáme s jeho ukrajinským majitelem, který pracoval i na Slovensku a tak náš hovor probíhá v jakési „slovanštině“. Chlapík tady žije již asi dvacet let i s rodinou a zjevně se má fajn. Nabízí nám k ochutnávce několik druhů místních ovocných piv a pak také zvláštní hmotu, která vypadá trochu jak korkové kolečko a chutná jako turecká chalva. Tvrdí, že s jedním takovým plátkem vydrží dva dny v horách nejíst. No nevím, jíst se to dá, ale že by to byla taková kalorická bomba mu nevěříme a tak si pro jistotu dáváme malinové pivo a k němu standardní energetickou tyčinku. Naše putování podél kondořího pohoří končíme v La Punilla, vesničce, která leží u nového velkého, značně předimenzovaného, kruhového objezdu. Na takřka liduprázdné velké pumpě dokázali naši řidiči razantně odřít bus o odstavený návěs a vysloužit si tak nelichotivé přezdívky Pat a Mat. Ale byl to jejich problém, my se v klidu nakládáme, kupujeme litrové pivo Quilmes a dvouhodinovým přesunem vjíždíme do San Luis, města na půli cesty mezi Buenos Aires a Mendozou. Tady si výjimečně dopřejeme dvě noci v jednom hotelu.
Důvody jsou dva, jednak si trochu odpočinout od každodenního stěhování a pak taky nedostatek ubytovacích možností v pampách a pouštích mezi San Luis a Mendozou. A tak si dopřáváme jednodenní cykloetapu k jedinečné Salině del Bebedero. Je to velké solné jezero zhruba osm kilometrů široké a dvanáct kilometrů dlouhé. Je průmyslově využíváno a tak náklaďáky jezdí jako o život s bílým nákladem po cestě vedoucí středem jezera. Těží se rypadly a jakýmisi kombajny a sváží se na severní okraj jezera na obrovské haldy. My se mezi nimi motali na kole, na jednu z nich jsme si i vyjeli na kolech. Voda v jezeře má temně růžovou barvu a velmi mi to připomínalo slavnější Růžové jezero u afrického Dakaru. To je ale využíváno i pro léčebné a turistické účely, k čemuž Argentici ještě nedospěli. Ale i tak to byl zajímavý cíl dnešní odpočinkové etapy.
Svěží jsme nachystáni na poslední stopadesátikilometrový autobusový přesun, který končíme zhruba 90 kilometrů na východ od argentinské vinařské Mekky, kterou je město Mendoza. Odtud už pojedeme v jednom kuse přes hlavní hřeben And až k Pacifiku. Celý příští týden nemusíme vlézt do busu, pokud nenastanou nějaké nepředvídatelné potíže nebo nezasáhne vyšší moc v podobě počasí. A tak se všichni radujeme z nabyté svobody, projíždíme mezi vinicemi a v povzdálí se začínají rýsovat hřebeny hor. Právě probíhá sklizeň vína, takže ochutnávka zralých hroznů nám zpestřuje putování. Naše radost z volnosti je však rychle zaražena místním policistou, který nám vysvětluje, že když pojedeme dál budeme pravděpodobně zastřeleni a okradeni pouličními gangy na předměstí Mendozy. Moc mu nevěříme, protože jsme žádné nebezpečí zatím nezaznamenali, ale on je tady doma a proč by zbytečně prudil partu cyklistů. Docházíme s ním postupně k dohodě, že on s námi pojede a bude nás hlídat a následně nás předá jakési turistické policii města Mendoza, která nás doprovodí až k hotelu. Zcela náhodně se podařilo, že jsme se na místě rozhovoru s policistou postupně sjeli všichni, což se nám jinak nikdy nestávalo. A tak tedy absolvujeme spanilou jízdu celého pelotonu s policejním doprovodem. Po asi pěti kilometrech nás skutečně přebírá oplechované a odrátované auto policie Mendoza s příjemnou a komunikativní policistkou a jejím řidičem, kteří se o nás starají příštích dvacet kilometrů. Vždycky nám najedou do křižovatky, zastaví provoz, chvíli nás jistí zezadu a chvíli nám ukazují cestu před námi. Finálním kouskem policistů je, že nás navedou na dálnici vedoucí přímo do středu města, které bychom se sami rozhodně obloukem vyhnuli. Ale když nás tam navedli, tak co naděláme, navíc nás jistí majákem zezadu a tak jsme tedy pohodlně eskortováni do centra tohoto města pod Andami. Před hotelem se loučíme se sympatickou policistkou a jejím řidičem. Mendoza na nás působí sympaticky, široké rušné bulváry s alejemi stromů, moderními obchody i infrastrukturou. Konečně tedy nakupujeme i pohledy a suvenýry z Argentiny. Jsou to většinou kožené pásky, kabelky, tkaná ponča, vína a klobouky. Na večeři se vydáváme na velké jídelní mercado a stejně se sejdeme zase u steaků. Jsou výtečné jako obvykle a tak posilněni vyrážíme ještě na zmrzlinu a pak do postele, protože zítra nás čekají vinné sklípky a první stoupání do předhůří And.
Dneska je neděle a tak ráno opouštíme Mendozu po pustých bulvárech. Asi není úplně náhoda, že zhruba po půl kilometru nás už zase sleduje policejní auto. Tentokrát nás nekontaktují, ale jedou za námi do té doby než vyjedeme z města ven. My směřujeme k horám do oblasti města Luján a k vinným sklípkům, tzv.bodegám. Bohužel ale tím, že je neděle máme smůlu, buď je zavřeno úplně nebo se na prohlídky musí objednávat dopředu, nebo bychom museli čekat na příští prohlídku asi hodinu a půl. Tak to oželíme, vína je všude dost a nás čeká ještě dlouhá cesta. Projíždíme rafinerií YPF, takovým místním Slovnaftem, ještě chvíli se vezeme po dosud uzavřené zbrusu nové betonové silnici a pak už najíždíme na slavnou Rutu 7, cestu, která nás převede přes hřeben And do až Chile. Začínáme stoupat zvolna k horám, objíždíme horský výběžek a sjíždíme k přehradnímu jezeru Potrerillos, které je rekreační oázou Argentinců. Nás čeká ještě šestikilometrový stoupák k našemu penzionu v osadě El Salto, na závěr je opravdu kopec jako hrom, ale už máme formu, tak s tím nemáme problém a ke srubům přijíždíme v dobré pohodě.
Odměnou je nám ranní sjezd do údolí, kde najíždíme opět na Rutu 7 a podél Rio Mendoza začínáme nabírat výšku. Cesta je nádherná, hluboké horské údolí, řeka, opuštěná železnice jak z westernu a naše silnice plná krátkých tunelů a tunýlků. Míjíme raftařské základny, ale jinak po cestě nemáme žádnou šanci k občerstvení kromě našeho busu, který na nás čeká na jednom z mála parkovišť u silnice. Dál tedy směřujeme do Uspallaty, posledního městečka na argentinské straně And. Máme objednán atraktivní nocleh v kasárnách argentinské armády. Kasárny normálně fungují a jsou v nich vojáci, kteří prodělávají výcvik. Je to obskurní, když čeští cyklisté najíždějí do brány střežené po zuby ozbrojenými vojáky a ti nám zvednou závoru, pak ještě jedna brána a neméně ozbrojený strážný v přilbě a se samopalem a už jsme uvnitř prostor 8. brigády horských střelců. Bydlíme rozděleni na muže a ženy a i to ozvláštňuje dnešní nocleh. Aby situace byla ještě absurdnější, dostáváme pod vlídným dozorem večeři v důstojnické jídelně, kam jsme si donesli pivo a víno, s čímž ale nemá nikdo z dohlížejících vojáků sebemenší problém. Pro nás, kteří jsme absolvovali vojenskou službu v naší lidové armádě je to všechno zdrojem veselí a neustálého porovnávání a vzpomínek na naše vlastní působení v zeleném.
Vojenská snídaně se nijak neliší od ostatních argentinských snídaní, čaj nebo káva, malé croissanty, malé toasty a trocha ovoce. A tak v pohodě opouštíme kasárny hlavní branou, projíždíme Uspallatou, silniční kontrolou u výjezdu z města a začínáme stoupat nádherným horským údolím. Řeka tady vyryla kaňon s ostrými břehy, která nasvědčují velkým jarním průtokům. Máme štěstí na počasí, je nádherně, slunečno a teplo. Potřebujeme aby počasí vydrželo hlavně na zítra, kdy chceme překonávat horské sedlo. Ale vše nasvědčuje tomu, že by to mohlo klapnout, počasí je stabilní a předpověď je dobrá. To je další argentinská zvláštnost a to, že téměř všude je k dispozici wi-fi připojení, i v malých vesnicích na návsi najdete označení free wi.fi zone. Je to program podporovaný argentinskou vládou a my ji za to chválíme, máme tak snadné spojení s domovem a zároveň aktuální předpovědi počasí k dispozici. Pozvolna nabíráme výšku, ale vždy je to střídáno následným klesáním, takže nám výškové metry naskakují hodně pomalu. Přitom musíme dnes nastoupat minimálně 800 výškových metrů k cíli etapy, kterým je fotogenický Puente del Inca v nadmořské výšce 2700 metrů. Naše obavy z toho, že pojedeme v lajně kamionů se brzy rozptýlily. Jedeme po kvalitní silnici nádhernou andskou vysokohorskou krajinou a jen tu a tam nás něco předjede. Proti nám nejede téměř nic. Příčinou je hraniční tunel mezi Chile a Argentinou, který je jednosměrný a pouští teď právě v našem směru a to až do šesti večer. Potom se otevře z chilské strany a Argentinci mají dvanáct hodin smůlu. Zvláštní systém. A tak jedeme a kocháme se téměř nerušeni. V horském středisku Los Penitentes si dáváme rychlý oběd a už zase stoupáme k Puente del Inca, kde budeme dnes spát v horském hotelu. Jsme tam brzo a tak můžeme jednak obdivovat tento přírodní oblouk nad Rio de Las Cuevas, ale i se kochat pestrými barvami kamenů, které způsobila termální činnost. Bohužel dřívější lázně jsou dnes již uzavřené a tak nás okukování této zajímavosti i přilehlých krámků se zkamenělými věcmi, od květiny po čepice, brzy přestává bavit.
Za chvíli se tak vydáváme na větší atrakci a tou je nejvyšší hora Jižní Ameriky – Cerro Aconcagua. Její vrcholek je bezmála sedmitisícový, přesně 6.960 metrů. Jdeme po pěší stezce k Laguně Horcones do výšky 2.950 metrů, odkud máme celou stěnu i s vrcholem jako na dlani. Na vrchol půjdeme až jindy, tentokrát jsme tady na kolech a zítra nás čeká jedinečný den, královská etapa: z výšky 2.700 metrů přes čtyřtisícové sedlo a pak prudký sešup až do Los Andes, města na chilské straně And, které leží v nadmořské výšce 700 metrů. Takže 1.300 výškových metrů nahoru a 3.300 metrů dolů a to celé asi na 90 kilometrech, takže to bude slušný sportovní výkon. Večer se posilníme dobrou horskou večeří a zapíjíme ji pivem Los Andes nebo naši vinaři Malbekem.
Ráno je počasí zase jako ze žurnálu a tak vyrážíme optimisticky vzhůru. V jedenáct jsme u vjezdu do hraničního silničního tunelu a hrdě ho necháváme po pravici a vrháme se do šotolinových serpentin překonat zbývajících 700 výškových metrů do sedla, které je v nadmořské výšce zhruba 4000 metrů. Tudy vedla dříve veškerá silniční doprava než byl v roce 1979 otevřen nový silniční tunel. Převýšení je značné a nadmořská výška už nám taky krade kyslík, takže ten výjezd opravdu není zadarmo. Trvá to poctivé dvě hodiny dřiny než uvidíme majestátnou čtyřtunovou bronzovou sochu Krista Vykupitele, která dohlíží na toto sedlo. Z každé strany hranice jsou kamenné vojenské budovy, které jsou ale již dnes prázdné. Tak se fotíme v sedle se sochou na jedné straně nebo s Aconcaguou na straně druhé a psychicky se chystáme na sjezd desítkami serpentin, které jsou vyrýsovány jedna nad druhou v prudkém svahu. Tak jdeme na to, visíme na brzdách a cesta nám přijde daleko rozbitější než na argentinské straně, ale zato nefuníme a klesáme a klesáme. Za půl hodinky jsme na asfaltce za tunelem a mažeme dál z kopce směrem k oficiálnímu hraničnímu přechodu. Tam je boží dopuštění, protože začínají Velikonoce a vypadá to, že všichni chtějí do Chile. Kolony jsou nedohledné. Hřešíme na to, že jsme cyklisti a proplétáme se mezi auty úplně dopředu. Vyplňujeme formuláře a už jsme skoro u budky, když nás vyhodí celník s tím, že my jsme přece ti cyklisti co tam mají autobus a musíme přejít hranice s ním. To bylo zákeřné a stálo nás to další dvě hodiny nervů a chaosu a přecházení od jednoho úředníka k druhému bez zjevného smyslu jen s vyplňováním formulářů, razítkováním, očucháváním od psů a vůbec. Naráz jsou čtyři odpoledne a nás čeká ještě 65 kiláků do Los Andes. Není na co čekat, vyrážíme. Ale ejhle, silnice je zavřená, celá se předělává a fronta odstavených kamionů je nedohledná. Na to už ale fakt nemáme čas a tak předjíždíme. Nic nejede a stavebním strojům se bravurně vyhýbáme. Předjíždíme stavbou celou kamioňáckou kolonu a vracíme se na asfalt a po liduprázdné silnici to šněrujeme šedesátkou do chilského vnitrozemí. Myslím, že pro mnoho z nás to byl životní sešup. Dojezd do Los Andes byl už po zvlněné rovince, moc to neutíkalo, ale dokázali jsme to. Jsme tady o dost dřív než náš bus, který musel počkat na otevření silnice a pak se probíjet kolonou kamionů dolů. Ale v průběhu večeře i oni dorazí a tak si užijeme příjemný hotel s bazénem, který nás zbavuje veškeré únavy a spíme jak zabití.
Náš přejezd se začíná chýlit ke svému závěru. Dneska nás čeká poznávání chilského vnitrozemí, kolem kopečky, řeky, vinice, koně, kaktusy. Putujeme do celkem nezajímavého městečka Quillota, které je posledním etapovým městem než dojedeme k Pacifiku. Večer nás čeká oslava Jardových šedesátin a tak v malé hospůdce testujeme vína a rozdíl mezi steakem argentinským a chilským. Na žádný jsme nepřišli, jen pivo přestalo být v litrovkách a smrsklo se do třetinek. A pak nás už čeká poslední trasa, mezi rozlehlými záhony květin, mlžným oparem se nezadržitelně blížíme k cíli našeho putování, k Pacifiku. Je poledne a v městečku Concón se dotýkáme vody Tichého oceánu. Dokázali jsme to, máme za sebou 1000 kilometrů v sedlech našich kol, od východu na západ jižní Ameriky a Andy jsme přejeli, aniž bychom se svezli busem. Takže si potřásáme rukama, plácáme se po zádech jací jsme pašáci, fotíme se a jsme pyšní. Mezitím se dopolední mlžný opar rozpouští a začíná být nádherně. Popojíždíme ještě směrem k jihu ke světoznámému letovisku Viňa del Mar a na útesech v příjemné hospůdce oslavujeme obědem. Potom už defilujeme mezi kočáry s koňmi a zástupy turistů po oceánské promenádě a vjíždíme do městské památkové rezervace pod ochranou UNESCO, do Valparaisa, kde je konec našeho cyklistického přejezdu Jižní Ameriky. Valparaiso je jedním z nejhezčích měst světa, za což může nejen jeho rozložení na kopcích v údolí na břehu Pacifiku, ale zejména pomalované barevné fasády oplechovaných domů, neuvěřitelné propletence elektrického vedení a v neposlední řadě patnáct technických zázraků minulosti v podobě netradičních lanovek, ascensores. Nemohli jsme zvolit lepší místo pro závěr našeho putování.
Na závěr naší cesty už nás čeká jen klasická poznávací turistika: přesun do hlavního města Santiaga de Chile, jeho krátká prohlídka a pak část výpravy odletěla do Evropy a druhá část na sebe ještě nechala dýchnout magickou atmosféru Rapa Nui, Velikonočního ostrova. Byla to docela frajeřina být tam právě na Velikonoční pondělí, ale to už je jiná kapitola, která nemá s naším kolařským Projektem 6×1000 nic moc společného. Tak příště nás čeká Asie, těšme se.