V našem prvním cyklu jsme jako zástupce jižní Ameriky zvolili trasu od Atlantiku k Pacifiku přes hřeben And, tedy z Buenos Aires do Valparaisa. Bylo to super. Jako druhá verze se nabízela provařená dvojkombinace Peru – Bolívie, ale v plebiscitu neuspěla vzhledem k obavám z vysoké nadmořské výšky, se kterou měli někteří v Andách ve 4.000 n.m. potíže. A tak tedy padla volba na atraktivní kombinaci čtyř karibských ostrovů v souostroví Malé Antily, dvou nezávislých a dvou francouzských. Na dvou platí Euro a na dvou východokaribský dolar, dva jsou anglofonní a na dvou vládne francouzština, na dvou se jezdí vpravo a na dvou vlevo a takhle bych mohl ještě chvíli pokračovat. Termín jsme tlačili co nejblíž k Mikuláši, abychom se vyhnuli hurikánům, a to nám vyšlo.
GUADELOUPE, MARTINIQUE, St. LUCIA, DOMINICA
Využili jsme příznivé ceny letenek z Paříže na Guadeloupe, konec konců je to vnitrostátní let v rámci Francie, a tedy i Evropské unie, takže jako z Prahy do Ostravy, jen je to trošku delší.
Startujeme odpoledním letem z Prahy na letiště Charlese de Gaulla. Vyzvedáváme kola a ládujeme se do transferového busu na letiště Orly. Nespěcháme, letí nám to až ráno, takže ani pekelná zácpa nás nerozhodí. Jedeme skoro dvě hodiny, ale v pohodě se ubytováváme v Ibisu v pěší vzdálenosti od letiště. Dáváme si dobrou večeři, pár partiček stolního fotbálku a jdeme se natáhnout. Ráno si dopřáváme dobrou snídani a pak v plné polní mažeme do odbavovací haly, kde je boží dopuštění, protože u několika přepážek včetně té naší nejdou odbavovací pásy…Kola tedy odbavujeme ručně v nadměrných zavazadlech, s normálními bágly je ale pořád potíž. Nakonec vítězím argumentem, že jsme skupina cyklistů a odbaví nás tedy extra u jiné funkční přepážky a je to. Náš let měl trvat 8 hodin a 40 minut, v reálu jsme měli trochu sekeru, ale vzhledem k tomu, že přílet dle letového řádu byl 15/30, tak nejsme v děsu. Vyzvedáváme bágly i kola a soukáme se do objednaných taxíků, které nás vezou hustou dopravou k našemu hotýlku La Maison Créole. Těšíme se, že zahájíme kreolskou večeří, ale ouha je neděle a je zavřeno. Tak se musíme vypravit na průzkum po okolí a vybíráme Le Tam Tam v příjemné zahradě a s ochotným, byť rozvláčným personálem. Ale zvykejme si, jsme v Karibiku a naše putování ještě ani nezačalo, máme tedy čas.
První den máme aklimatizační výlet a je na každém kolik ujede, trasa je naplánovaná po jižním pobřeží směrem na východ. Děláme první skupinovou fotku a partička vyráží. Já bohužel ještě nemůžu a jedu do přístavu vyzvednout zaplacené lodní lístky na všechny naše čtyři transfery. Komunikace s lodní společností po mailech moc neklapala, a tak se bojím různých nečekaných zádrhelů, ale jsem příjemně překvapen. I přeprava kol bude prý úplně v pohodě, což po mailu jsme nebyli schopni domluvit. Počasí je teplé a příjemné, silnička asfaltová a příjemně nám cesta ubíhá. Dojíždíme naší hlavní skupinku, která obědvá v malém bufetu s hrdým názvem Le Madison Restaurant v městečku svatý František. Krása. Posíleni dojíždíme až na nejvýchodnější mys Pointe des Chateaux. Pořídíme si fotky divokého pobřeží i blízkých ostrůvků Pointe des Colibris a La Roche. Dáváme koupačku na plážích poblíž Ste. Anne a jedeme zpátky. Aklimatizační den hodil skoro rovnou stovku…Hotelová hospoda nám přijde neútulná, a tak nevymýšlíme blbosti a jdeme zase do osvědčeného Tam Tamu.
Ráno ládujeme bágly do taxíku, sedáme na kola a chvátáme do přístavu. Tam už se začínají tvořit fronty, tak si do nich stoupáme a já jdu řešit kola. Nakonec nastupujeme se vším, co máme naráz, bágly odevzdáváme do kontejneru s nápisem Martinique, kola si nakládáme sami do malé lodní garáže pro čtyři auta a naše kola, a vyplouváme. Je krásně a moře je klidné. Máme mezipřistání na hurikánem nejvíce zasažené Dominice a přejíždíme na druhý francouzský ostrov Martinik. Po vylodění přejíždíme na jih ostrova do resortu poblíž St. Luce, kde se ubytujeme. Na večeři jedeme na nábřeží městečka a dáváme si vynikajícího red snappera na grilu.
Ráno se chystáme vyjet, ale zavládne trochu panika, protože Alenka nemůže najít pas. Rozhoduji se nepanikařit, protože třeba se pas časem vynoří a kdyby ne, tak jsme ještě tři dny na území EU, kde to bude mít nějaké řešení. Vyrážíme tedy k jihozápadnímu mysu s městečky Le Diamant a Grande Anse. Užíváme si koupání z mola s výhledem na fotogenický ostrov Le Diamant. Po osvěžení míjíme pomník postavený ke 150- letému výročí zrušení otroctví. Odpoledne se zastavujeme v rumerii Le Trois Rivieres s větrným mlýnem a pestrou ochutnávkou. Neodoláme a nakupujeme, jsme smířeni s tím, že to budeme tahat přes další ostrovy. Čas ukáže, že jsme udělali dobře. Večer pro velký úspěch opět red snapper a opět luxusní. Jo a pas se našel, takže paráda.
Ráno opouštíme resort, nakládáme bágly do auta a vydáváme se se po východním pobřeží na sever. Na pobřeží krátká přeháňka a terén nahoru dolů mezi banánovými plantážemi. Oběd si dáváme v malebném přístavu Le Francois v hospůdce s podivným jménem Kai Nono. Odpoledne jedeme stále na sever. Bydlíme tentokrát poblíž muzea banánů v apartmánech v divoké zahradě.
Další den je pátek a nás čeká vysokohorská turistika při výstupu na nejvyšší horu ostrova Mt. Pelée (1397 m). Je mlha, nic není vidět, a tak ničím nerušeni stoupáme výš a výš až na vyhlídku poblíž staré horské boudy. Protože furt není nic vidět rozhodujeme se, že se vrátíme. Zákon schválnosti funguje, po cestě dolů se mraky trhají a mlha rozestupuje aspoň máme nádherné výhledy na obě pobřeží a městečko St.Pierre a kaňony v okolí. Fotíme se u velkého kříže na bočním vrcholku a sestupujeme k autu. Oběd si dáváme v banánovém muzeu a odpoledne ještě sjíždíme dolů do velké rumerie St.James. Večer nás majitel zve na večeři a prohlídku zahrady a povídá nám o všech svých plodinách, což je zajímavé, ale vyčerpávající a navíc za svitu čelovek to není úplně ono.
Ráno balíme, cyklisti vyráží přes kopec do přístavu Fort de France, já převážím bágly a auto, které musí zpátky do půjčovny u letiště. V přístavu pak pozorujeme obrovské leguány u potoka a čekáme na loď. Ta má zpoždění a nám je jasné, že se na Lucii budeme ubytovávat
až za tmy. Hned po přistání chytám taxíka a jedu pro další auto, stává se z toho rutina a půjčení probíhá rychle. Tentokrát máme osmimístné Suzuki a řízení je vlevo. Místa na bágly dost, ale motor nic moc. Navíc tady se silnice do kopců staví rovně, takže stoupání nejsou prudká, ale šíleně prudká. Suzuki je automat, takže si člověk nemůže ani podřadit a jen se modlí, aby kopec vyjel. Krkolomnou cestou se dostáváme do krásného resortu v romantické zátoce Marigot Bay, zvané také Pirates Bay, kde se točila řada hollywoodských filmů. V recepci se setkáváme s kolaři, a tak můžeme vyrazit hned na večeři. Sice nemáme místní východokaribský dolar, ale kde je vůle je i cesta.
Další den se drápeme do kopce a objíždíme symboly ostrova, kterými jsou vrchy Petit Piton a Grand Piton, které se hrdě vypínají nad Karibikem do výšky 736 a 798 metrů. Dojíždíme k nejjižnějšímu bodu našeho putování do městečka Vieux Fort. Poblíž je letiště a olympijský stadion s obřími kruhy na čelní straně stavby, což je zajímavé, protože MOV si symboliku pěti kruhů dost hlídá a tady fakt Olympiáda nebyla. Na večeři musíme na pobřeží, tak se nás všech deset souká do osmimístného Suzuki, dáváme si rybu a několik rum punchů a je nám tady v tom zapadlém neturistickém koutu Karibiku fakt dobře. Další den máme předurčen jako flákací. Přesto vyjíždíme prudký kopec na fotogenický maják na mysu Moule a Chique. Daří se nám vylézt až nahoru do úplně rezavé kopule, výhledy jsou nádherné. Po sjezdu se utkáme s bankomatem, abychom dotankovali karibské dolary a měli dost i na hurikánem zdecimovanou |Dominicu. Projíždíme uličkami městečka Vieux Fort a dle plánu končíme na Sandy Beach a užíváme teplých vln, sluníčka a drinků. Závěrečný cyklopřejezd Svaté Lucie vede po hlavní napříč ostrovem. Já vezu autem bágly, tak si dopřávám ještě krátký výlet na sever do pevnosti Fort Rodney. Tam dojíždím úplně v pohodě a absolvuju prohlídku pevnosti, která je udržovaná v britském stylu se střiženým trávníkem a spoustou infocedulí. Cesta zpátky na jih do Castries je ale očistec, sjela se tady asi všechna auta ostrova, a tak těch 10 km poskakuju asi hodinu. Nakonec se probíjím do města na kopec nad přístavem, kde je náš hotel pro dnešní noc. Vykládám věci a jedu vrátit auto do půjčovny a vracím se na kole zpátky do hotelu. Večer vyrážíme do města a tentokrát si dáváme večeři na terásce indické restaurace.
Brzy ráno házíme bágly na korbu auta pana domácího a na kole sjíždíme do přístavu, kde se v klidu nakládáme a směřujeme na poslední z ostrovů, malou Dominicu. Ostrov byl zdevastován hurikánem v září, a tak byl docela problém tady cokoli sehnat. Ubytování jsem měl zajištěno dlouho dopředu a komunikace s majitelkou byla dobrá a slíbila, že navzdory katastrofě s námi počítá, jen si musíme nakoupit jídlo už na Lucii. Auto pronajmout taky nešlo, protože byla zničena a zbývající používali domácí pro sebe. Přes hoteliérku se mi ale podařilo zajistit auto, které nám převeze bágly do naší lodge. A vskutku v pravé poledne řidič Alwin v přístavu čekal, tudíž nakládáme a já jedu s ním. Kolegové si zatím dávají odpoledních 50 kiláků v kopcích a tropické přírodě ze západu na východ. Následky posledního hurikánu jsou patrné na každém kroku. Po příjezdu do lodge zjišťuji, že je sice v dobrém stavu, až na to, že tady nikdo není a telefon nikdo nebere. Z bryndy mě tahá Alwin, který volá své šéfové Lynn a ta zase shání prostřednictvím někoho jiného naši majitelku. Tou je sedmdesátiletá Kanaďanka Sandra, která se ukáže být příjemná, ale lehýnce senilní, takže popletla data našeho příjezdu. Nicméně sedá do auta a za dvě hodinky prý bude na místě. Tak sedám na kolo a jedu partičce naproti, protože závěrečný příjezd do lodge se fakt nedá najít. Po cestě ho značím papírovými šipkami a najíždím na hlavní a stoupám a stoupám až do malého sedla, kde při představě, že sjedu dolů a čeká mě další kopec a za chvíli bych jel celé zpátky znova rezignuju a v malém krámku si kupuji pivko Carib a sedám si na schody, abych měl přehled. Pivo chutná jako něco mezi Hoegardenem a Coronou, ale je studené, tak to jde. Se zájmem pozoruji partu dělníků, kteří se snaží vyzvednout spadlé elektrické vedení a neuvěřitelně jim to nejde. Za chvíli přijíždí Martin s tím, že ostatní jsou daleko za ním. Dává si colu a už jsme na schodech dva a kola stojí opřená vedle nás. Za chvíli u nás zastavuje pickup a v něm paní Sandra, že cyklisty po cestě viděla a jede tedy všechno nachystat, což jí chválíme. V klidu dopíjíme a pomalu vyhlídkovou jízdou jedeme za ní. Časem všichni zdárně dorazí, vaříme z nakoupených surovin, povídáme si s paní Sandrou a nic nám nechybí.
Ráno je jako malované, a tak nejdřív jedu na blízké letiště domlouvat dopravu na zítra do přístavu. Lynn nám slibuje mikrobus a náklaďák, tak s Martinem v klidu vyrážíme za ostatními. Po hodince jízdy se stavujeme v krámku na pivo a rozprávíme se starší Holanďankou, která přijela na nákup. Vyprávíme jí o našem putování, nad kterým kroutí nevěřícně hlavou a na oplátku nám popisuje, jak opravuje penzion před sezonou. Loučíme se s ní a hledáme si místo na koupání, vybíráme si plážičku u dvou opuštěných domů za vesnicí. V serpentině nad námi vidíme naše jezdce, tak na ně halekáme a za chvíli jsme všichni pohromadě. Koupačka nás vyhladoví, tak se usazujeme v zapadlé hospůdce na oběd. Potkáváme tady skupinku Evropanů, kteří tady v rámci mezinárodní pomoci instalují plachtové střechy. Vyzvídají, kde bydlíme, protože jejich baráček nemá proud ani vodu. Tak jim dáváme typ s tím, že zítra odjíždíme. No a když se odpoledne vracíme z výletu chlapci už u nás na terásce vyjednávají s paní Sandrou podmínky. Chvíli s nimi špásujeme, že dneska se fakt ještě nevejdou a pak se věnujeme přebalování krámů a večeři.
Ráno nakládáme věci na auto a na kolech sjíždíme na hlavní, kde na nás čeká mikrobus. Přejíždíme do Roseau, kde panuje v přístavu klasický předodjezdový chaos. Celníci jsou trochu zmatení z našich kol a jejich pokyny se dramaticky liší. Nakonec si je sami provážíme na molo a vracíme se zpátky ven do fronty na odbavení. Takový lehký karibský zmatek, ale loď není ještě vidět, tak jsme v klídku, a nakonec sedíme na střeše celnice, chroupáme brambůrky, pijeme pivko a čekáme. Loď má zpoždění tentokrát decentní, a tak po poledni opouštíme zdecimovanou ale krásnou Dominicu.
A jsme zpátky na Guadeloupe, na našem prvním ostrově, kde nám chybí projet jeho západní polovinu. Standardně nechávám Martina u báglů a jedu pro auto. Vracím se rychle, nakládáme a jedeme po stopách cyklistické smečky. Potkáváme je až těsně před naším resortem, který tentokrát leží přímo u hlavní silnice. Ubytováváme se a mažeme do bazénu se zrelaxovat. Jsme už na správném ostrově odkud budeme odlétat, máme ještě dva dny rezervu, tudíž je důvod to oslavit. Rezervujeme si tedy jeden společný velký stůl a užíváme si karibských lahůdek. Další den je to nahoru a dolů po západním pobřeží ostrova. Oběd si dáváme v bufetu na pobřeží, v televizi hrají Paris St. Germain večerní zápas v přímém přenosu k našemu obědu. No jo ten časovej posun…Favorizovaní Pařížané prohrávají 1:2 s RC Strasbourg a my vyrážíme zase do kopců směrem k jihu. Tentokrát bydlíme v malém apartmánovém domku v prudkém kopci, takže se nikomu nikam nechce. Vypravujeme údernou skupinku autem do krámu pro suroviny a jsme dneska „doma“.
Náš předposlední den zahajujeme kávičkou v supermarketu. Jedeme poznávat divoké guadeloupské plážičky pro domorodce a vybíráme si jednu velmi příjemnou a zastrčenou. Pak nabírám do auta Martina a jedeme do přístavu vyzvednout jeho synka, který se v minulých týdnech plavil na malé plachetnici přes Atlantik a právě dorazil do Pointe a Pitre. Velké shledání táty se světoběžnickým synkem na druhé straně zeměkoule na karibském ostrově. Vyšlo to přesně. Dáváme si s mořeplavcem „bezedný“ rum a trumfujeme se, kdo to umí lépe namíchat. Večer jdeme symbolicky do Le Tam Tam, teď už v roli karibských mazáků. Dáváme závěrečné curry a máme před sebou poslední noc. Zítra nás už čeká jen předodletový den.
Čekání na odlet nemám rád, radši letím hned ráno nebo dopoledne. Takhle se vydávám na kole do centra nakoupit nějaké suvenýry a podívat se na místní trhy v přístavu. Pak si dáváme něco dobrého v bufetu u náměstí a hrozně se nám líbí servírka. Asi už jsme tady dlouho, raději se vracíme do hotelu za kamarády a začínáme balit kola do vaků. Máme hotovo, ještě bazén a nakládáme všechno do auta a taxíku a jedeme na letiště. V Paříži pak měníme letiště a na Mikuláše jsme v Praze. Tam nás vítají dvě velké čertice a jedná malá čertice převlečená za andílka. Jsme doma a bylo to prima.
V jedné větě lze shrnout, že francouzské ostrovy jsou úrovní opravdu jako jižní Provence a nefrancouzské jsou opravdovými tropickými ráji se svébytnou kulturou. A my můžeme spřádat plány na závěrečný díl našeho druhého cyklu.