A tak jedna partička odlétá v 7 ráno, tudíž sraz máme v prasáckých 5/00 na Ruzyni. Všechno tady proběhne hladce, a tak s PM zasedáme na lavičky, dáváme slaninku a čekáme na druhou partičku, která dorazí v 8/00. Všechno odbavujeme, procedíme se do bezcelního prostoru, já posílám pochvalnou sms letenkářce Renatě, jak to všechno báječně zařídila, že jsme měli i svoji přepážku. No, ale to jsem tu Lufthansu chválil fakt předčasně, protože co předvedli v následujících hodinách vstoupilo do dějin letectví, minimálně v našem spolku 6×1000.
Odlet spoje má být 10/20, přílet do Frankfurtu 11/30 a odlet velkého éra v 13/40, takž máme 2:10 na přestup, což by mělo být dostatečné. Rozhodně je to o hodinu více než jedna z dalších možných variant s hodinovým přestupem v Paříži… Jenže ve Frankfurtu je vítr a letadlo vůbec neodstartovalo zpátky na let do Prahy. Nakonec odlétáme někdy kolem 12/20 a na přepážce nás ujišťují, že je nás do Kostariky a do Mexika hodně a že na nás určitě počkají. Tak jo, trošku tomu věříme, přistáváme někdy kolem 13/20 a ženeme se napříč frankfurtským letištěm. Na gatu jsme 13:45, je nás asi 25 Čechů, ale jinak nikde nikdo. Letadlo je na svém místě, ale nedá se do něj dostat. Pilot má otevřené okénko a dívá se na nás, my poskakujeme a ukazujeme, že tam patříme. On na nás mává a někam telefonuje, jestli manželce ohledně nákupu nebo na věž ohledně nás, to fakt nevíme. Souběžně lovíme nějakou zřízenkyni v signální vestě a ta se ujímá našeho příběhu a někam volá vysílačkou. Letadlo je stále zakotveno a na předním kole se válí dva zřízenci. Přes naše telefonické urgence u první poloviny naší skupiny přímo v letadle k letuškám, éro k našemu rozčílení až nasrání začíná někdy ve 14/10 couvat a my víme, že je to v pytli. To nám potvrzuje i zřízenkyně, že už nebyl nikdo, kdo by dokázal připojit rukáv k letadlu. Ona se fakt snažila, ale bylo nám to houby platný.
Tak jdeme na Lufthansa Service center zjistit, co s námi hodlají udělat. Trčíme tam ve frontě dvě a půl hodiny. Mezitím kontaktuji Renatu, ať nám zkusí najít náhradní spojení, protože lidem před námi jsou nabízena krkolomná spojení přes Madrid nebo Bogotu nebo Mexico City a počet volných míst rychle mizí. Nachází nám tedy spojení přes Zurich, tak ji žádám ať nám to nasází do systému, aby nám to někdo nevyfouknul. Když se konečně dostáváme na řadu, tak na úředníka vyskočí naše nová rezervace. Je z toho trochu vykulenej, ale říká, že je to dobrá volba, dokonce ji vylepšuje tím, že nás dává už na večerní let do Zurichu, abychom měli ráno klid na přestup. Chceme odbavit naše čtyři kola a jeden bágl až do San José, abychom se o ně nemuseli starat, ale prý to nejde a musíme si je v Zurichu vyzvednout a ráno znova odbavit. Pakárna, ale co naděláme. Pak frajerovi z Lufthansy trvá další půl hodinu než to vystaví, ale už nespěcháme a nakonec máme kýžená lejstra v ruce. Probíjíme se znova do letiště přes další kontrolu a hledáme hospodu, kam se na chvíli zašijeme. V tu chvíli ale volá Renata, že Alešova letenka je blbě vystavená, že tam má dvakrát trasu Frankfurt – Zurich, ale ani jednou Zurich – San Jose. Normálně tomu nemůžeme uvěřit, že by udělali takovou hovadinu, ale červíček pochybnosti byl zaset. Aleš si stoupá do další fronty na Lufthanse, chlapci si sedají do italské hospody a já dělám spojku a Alešovu podporu ve vyjednávání. Renata měla zase pravdu, bylo to vskutku blbě. Úředník nad tím kroutí hlavou, nicméně to převystavuje na nové číslo letenky. Tak snad to ráno klapne. Dáváme zasloužené pivko, pizzu i pastu a doufáme, že teď už to snad vezme obrat k lepšímu. Ale nevezme. Do Zurichu dolétáme někdy po 22 a nikde živá duše, která by nám dala voucher na hotel, kola není kde vyzvednout, jediné, co se odehrálo podle plánu Lufthansového úředníka byl můj bágl, který vesele drandil osamocen na karuselu. A tak jdeme reklamovat kola a shánět voucher na hotel Radisson Blu. Spojenými silami vyzískáme vouchery na hotel, kola jsou ale neznámo kde. Pro dnešek rezignujeme, jdeme se ubytovat a prožrat slíbených 20 CHF. No, ale jak dneska nic nefunguje, tak místo večeře dostáváme tašku se sendvičem a tyčinkou Corny…. Tak aspoň to pivko za 8 USD na dobrou noc. Postele jsou ale bezva a vodorovných 6 hodin, jak když zítra najdeme.
Chlapci jdou ráno na snídani, na kterou nemám ani pomyšlení, a tak čekám v půl 8 na recepci. Vyrážíme odbavit moji tašku a vyzískat palubky do San José. Na letišti je na check inu fronta jako kráva, protože všechny lety jdou do jedné fronty. Chlapci se staví do lajny a já jdu na informace ověřit, jestli jsou naše letenky v cajku a jestli se kola nevrátila na scénu. Paní na informacích neví nic, ale jde se mnou za supervizorem, který potvrzuje, že letenky jsou OK, ale kola musíme ověřit pouze přímo na přepážce check-inu. Tak jo, trpělivě stojíme ve frontě, ale časově už nám trochu teče do bot. Navíc zodpovědné Indce to moc nejde a podaří se jí vyzískat jen tři palubky a pro Aleše a PM nic. Tak jdeme za jejím supervizorem, ale je tam fronta, tak jí beru pod křídlo a vleču k druhému supervizorovi, který předtím letenky našel a jsme už tak trochu kámoši ? A funguje to, obratem nám tiskne chybějící palubky. Teď ještě celníci a prohlídka zavazadel. Mám s Curychem v tomto blbou zkušenost a všechny ženu s vidinou dvou hrozných front před námi. Naštěstí to tentokrát jde jak po másle a jsme včas na gatu a dostáváme dobrou zprávu, že kola jsou v systému i když nikdo neví kde. Ale aspoň něco. Jsme rozházeni po letadle, ale jsme rádi, že se blížíme za naším předvojem. Máme mezipřistání v Dominikánské republice na letišti Punta Cana a nevycházíme z úžasu. První informace byla, že počkáme v letadle, ta ale byla za chvíli vyvrácena a ženou nás ven. No dobrá, dáme si pivko nebo první karibský rum. Chyba lávky, vyženou nás do stometrové fronty, na jejímž konci nám prosvítí baťohy, nechají nás zout boty a už nás zase ženou do letadla. To byla hodinová pauza jako hrom, díky Swissu za nezapomenutelný zážitek ☹. Nebyl sice pozitivní, ale za to silný. Do San José už jsou to jenom dvě hodinky, už se snad nic nepodělá. Přistáváme v pohodě a jdeme do další lajny na pasové vpuštění do Kostariky. Požadovaný Pas de Salud je v pohotovosti, jméno hotelu víme, jsme připraveni. Trčíme tam hodinu a půl, naše přímá konverzace s úředníkem trvá pak asi sotva dvě minuty. Hladce procházíme a hrneme se k výdeji zavazadel. Tam k našemu údivu jsou všechna čtyři kola. Jak je to možné si neumíme vysvětlit, nicméně uznáváme Martinovo vítězství, protože jediný věřil, že tam kola budou. Bereme tedy věci, voláme si do hotelu pro taxíka a na dvě party se přesunujeme za naši první půlkou. Setkání je příjemné, ale urgujeme nějaké jídlo, protože jsme na cestě už fakt dlouho a rozhodně nás nepřecpávali. V okolí nic prý není, tak nás čeká pěší pochod do nákupáku, kde sídlí všelijaké občerstvovny od Číňana po KFC. Tak se zachraňujeme každý individuálně a pak vyrážím s Martinem pro první z našich aut, které jsme měli přebírat už ráno, což neklaplo. Bez nějakých větších obstrukcí přebíráme auto a tím je náš přesun Praha – San José u konce.
Po snídani jedeme vyzvednout druhé auto a pak se hned nakládáme. Do jednoho auta všechna kola a bágly a k nim PŠ a oba Martinové. Do druhého auta zbytek bagáže a sedm cestujících. Vyrážíme přes hlavní město San José a po silnici 32 do hor. Silnice je úzká a klikatá, stoupání střídá klesání, kolem deštný prales a spousta splašených náklaďáků amerického typu. Blahořečím si, že jsem před časem opustil myšlenku průjezdu hor na kolech, protože to by bylo o život. Takhle zhruba po hodině panoramatické jízdy klesáme do roviny na křižovatku u Santa Clara a nabíráme směr Karibik. Jedeme furt po silnici 32 a víme, že tenhle úsek pojedeme zpátky na kole, a tak studujeme možnosti. Silnice se v celé své téměř 100 – kilometrové délce změnila ve staveniště, takže prach, binec, spousta strojů a lidí. Jedna výhoda se ale rýsuje, jsou tady dlouhé úseky už dokončené i nalajnované silnice, po kterých se nejezdí, tudíž nám budou sloužit jako přerostlá cyklostezka. Na první oběd se stavujeme v Caribbean Bamboo u městečka Mercedes. Dáváme po telefonu dohledávku našemu druhému autu a za chvíli jsme komplet. Trefili jsme se dobře, oběd byl super, Imperial beer k němu zrovna tak a můžeme pokračovat v našem jediném velkém autopřesunu dál na východ. Za chvíli už objíždíme Puerto Limón a podél moře pokračujeme na jih. Doprava řídne, to se nám zamlouvá. Sjíždíme do Cahuity na prašnou silničku a hledáme naše bydlení, což se nám díky navigaci daří. Následuje montáž kol, bazén a první vycházka k Playa Negra poblíž našeho hotelu Arrecife, kde budeme dvě noci. Necháme si poradit hospodu Las Olas na večeři, pro jistotu ji jdu s Martinem zamluvit. Užíváme si prvního red snappera, chobotničky nebo krevety, prostě jsme u moře, je teplo, paráda.
Ráno jedeme s Martinem vrátit sedmimístného Nissana do Puerto Viejo a protože díky nepružnosti Lufthansy máme o jedno kolo méně, vyráží cyklisti na jih beze mě. Já si dávám průzkum národního parku Cahuita po svých. Fotím mývaly, opice, malého rejnoka, papoušky, a dokonce jednoho hada, jehož rozměry mi dojdou v celé hrůze až při prohlížení fotek. Já si ho fotil asi na půl metru jako malý živý klacík a v reálu to byla asi dvoumetrová hadice…Nicméně národní park stojí za doporučení na příští dopoledne, protože budeme mít na práci jenom krátkou etapu do Puerto Limón. Teď ale skáču do auta a vydávám se stíhat skupinku, která mezitím obdivovala vodopády BriBri a teď směřuje k panamské hranici do pohraničního městečka Manzanillo. Tady dáváme oběd, luxusní koupačku ve vlnách Karibiku a pak společné focení u konce silnice s výkřikem: „za náma už je Panama“. Nebýt covidové pakárny s problematickým překračováním hranic, čekal by nás výlet k ostrovům Bocas del Toro na opačné straně hranice. Takhle se musíme ale otočit, sedám na kolo, Martin do auta a mažeme zpátky. Stavujeme se v rušném Puerto Viejo na pivku, kolem vládne typický karibský šrumec, je neděle a všude jsou mraky lidí na pláži. Sluníčko jede na plné obrátky, podvečerní atmosféra je pohodová. Vracíme se do Cahuity, dáváme si drink v bazénu a vyrážíme na večeři do hospody u Rickyho, kterou jsme si včera vyhlídli. Tentokrát to bylo slabší, ale není každý den posvícení.
Ráno jdeme pěšky do parku, zvířátka jsou na místě, a tak všichni fotí o sto šest a za chvíli jsme na mysu Cahuita, pořizujeme týmovou fotku a vracíme se na vyhlášenou Playa Blanca. Houpeme se ve vlnách, kecáme o všem možném, užíváme si příjemné dopoledne. Z ničeho se najednou objeví velká vlna, všechny nás to semele a já dopadám nějak šejdrem na pravou nohu, bolest jako sviňa. Druhá vlna mě přiklápí a zuby nehty se pajdám ven a moc mi to nejde. Vypadá to na těžký výron nebo natažené nebo potrhané vazy kolem kotníku. No ale s pomocí klacku jako hole to jde pajdat, v hospodě si vyžádám pytlík s ledem a Martin pro mě přijíždí autem. Doufám, že to za tři dny přejde, měl jsem kdysi něco podobného z florbalu. Nakonec se ukáže, že jsem se dost v odhadu škod zmýlil a na kolo už jsem nesedl. Proto další dny budou popisovány jenom z pohledu autoturisty a servisního vozidla.
Opouštíme Cahuitu a dáváme si sraz u záchranné stanice lenochodů. Je ale pondělí a mají zavřeno, tak si dáváme aspoň džus a banán v bufetu u cesty a pokračujeme do Puerto Limón. Spíme v Park hotelu, což je dle průvodce nejlepší hotel ve městě. Kola dáváme pod střechu na oplocené parkoviště, které střeží usměvavá obrovitá černoška. Bohužel bydlíme v prvním patře, což je pro moji nohu docela úskalí. Naštěstí je to, jak se později ukáže, poslední místo, kde je nutné zdolávat schody. K večeři dáváme steaky, což je u někoho výhra u jiného prohra, zajímavostí pak je, že se platí v recepci hotelu. Potom následuje večírek na terase a pozorujeme večerní život. Ráno se rozhoduji, že nepůjdu do místní nemocnice, protože by hrozilo možná nějaké sádrování a nemohl bych ani řídit. Takže Voltaren, pružné obinadlo a v místní lékárně mi chlapci kupují luxusní berle. Velká skupina vyráží po hlavní směrem ke Guapiles, já popovážím oba Pavly asi 40 kiláků napřed do Siquirres. Tenhle systém se v příštích dnech osvědčí a až na poslední den ho budeme denně praktikovat. Stavuji se ve vyzkoušeném Caribbean Bamboo na jedno studené pivko, ťukám do compu pár poznatků a za chvíli jsou tady oba Pavlíci. Ukazuje se, že nová zavřená silnice tvoří zhruba 80 % celé cesty, takže se tato nejobávanější etapa dá v klidu zvládnout a scházíme se ve zdraví všichni v motelu Del Trópico. Počasí drží, předpověď na další dny se sice stále zhoršuje a hrozí velkými slejváky, což by se vzhledem k tomu, že jsme v období dešťů, dalo čekat. Tyto pesimistické vize se nakonec vůbec nenaplní, a tak v závěru období dešťů nám během celých dvou týdnů prší jen jednou asi dvě hodiny.
Ráno konečně opouštíme hlavní silnici a ocitáme se na kostarické vsi a je to super. Banánovníky, ananasová pole, všechno udržované, uspořádané. Kostarika potvrzuje svou pověst nejrozvinutější země Střední Ameriky. Zajímavostí je, že navzdory sousedství s podivným režimem v Nikaragui nemá Kostarika vlastní armádu, čímž má volné prostředky na školství a zdravotnictví. Hlavní peloton vyráží po malé silničce, kde ho čeká i pár atraktivních brodů, Pavlíci se mnou jedou autem dalších asi 30 km směrem k městečku s populárním jménem Puerto Viejo, kterých je v Kostarice několik. Potkáváme se na oběd v hospůdce u silnice, potom následuje něco jako muzeum kakaových bobů s prodejem atraktivních pytlíčků s kakaem a se suvenýry. Silnice se klikatí, provoz je sympatický, míjíme několik cedulí, které nás lákají na raftové tripy. Sjíždíme z hlavní silnice číslo 4 na Ruta 250, následuje dlouhý táhlý mírný kopec a po levé ruce ve vesnici Chiles je náš hotýlek Vales. Příjemná paní domácí mi ukazuje standardní pokoje místních hotelů, tj. vedle sebe v přízemní budově naskládané pokoje, kde bývá jedna velká manželská postel a druhá normální jednomužná postel a WC se sprchou. Vše vždycky jednoduché a čisté, doplněné o klimatizaci nebo aspoň vrtuli. Postupně se sjíždíme, večeříme, dáváme drink. Přiřítí se paní domácí ať se jdeme podívat zpátky do hospody, že je tam slow bear. Nevíme sice, co pod pojmem „pomalý medvěd“ myslí, ale záhy je nám jasno, velký lenochod se vydal po traverze pod střechou napříč hospodou. Zavěšené žárovky ho nevzrušují a vláčným tempem překonává vzdálenost od jednoho stromu, kde prý bydlí, k druhému, kde chodí mlsat nějaké plody. Že mezitím je zrovna hospoda mu zřejmě nevadí, prý to tak občas dělává, není to zdaleka jeho první výprava. Pro nás je to ale atrakce, takže fotíme a točíme a budeme mít pěknou historku, což nám zcela nahradí zavřenou záchranou stanici lenochodů na karibském pobřeží.
Po snídani se vydáváme z kopce dolů, na křižovatce doleva a po silnici číslo 4 se blížíme k městu se sympatickým jménem La Fortuna na úpatí monumentální sopky Arenal. Městečko je živé a pulsující, hodně turistických krámků, je znát, že je to výletní oblast s řadou termálních lázní. V těch nejvyhlášenějších se zastavujeme na kukačku. Jsou to Baldi Hot Springs, kde o sobě prohlašují, že jsou největší termální lázně světa, což bych se tedy divil. Nicméně je to rozlehlá soustava bazénů a bazénků rozmístěných ve svahu, proložená skluzavkami pro děti i drsným tobogánem pro dospělé. Návštěva vyžaduje 35 USD, ale vzhledem k tomu, že by to chtělo tady být tak aspoň dvě hodinky, tak si vyfotíme Santa Clause u termálního pramenu, dva pracovníky lázní, jak zdobí velký vánoční strom a pokračujeme po úpatí fotogenické sopky dál. Oběd dáváme v příjemném bufáči po cestě a už sjíždíme dolů k přehradní hrázi největší vnitrozemské vodní plochy Lake Arenal. Následuje houpavá silnička k tzv. Tucan Alee, kde se zastavujeme v umělecké galerii s vestavěnou hospodou. Minuli jsme i typický rakouský penzion, který tady nějak mezi palmy a tropickou vegetaci nepasoval. Po severním břehu jezera se dostaneme až k našemu Lake hotelu, který je navzdory jménu od jezera z ruky a je v prudkém kopci. Provozovatel je z Nikaraguy a jmenuje se Miňol. Je tady se ženou a dětmi a je sice trochu zmatený ale snaživý. Slibuje i večeři, pro jistotu si objednáváme už dvě hodiny dopředu, protože mu moc nevěříme a děláme dobře. Místo slibovaného bazénu je jen hnědá díra v zemi, ale kolem je nádherná tropická zahrada, voda teče, tak jsme v pohodě. I tu večeři rodinka nějak vypotila, tudíž jsme měli další fajnový den.
Po ránu vyrážíme k Nuevo Arenalu, novému městu, které vzniklo místo přehradou zatopeného městečka. Objíždíme západní cíp jezera a houpavou silnicí přes Tilarán a Caňas se dostáváme na úsek slavné Panamericany nebo chcete-li Latinoamericany, směrem do Liberie. Tady nás chytá první a jediný odpolední velký slejvák, který trvá zhruba dvě hodinky. Ale je teplo a velký hotelový bazén nás báječně staví na nohy. Těšíme se na zítřejší pacifické pobřeží, čímž dokončíme přejezd Kostariky od Karibiku k Pacifiku. Ráno tedy rychle opouštíme velké město a po malých silničkách směřujeme k Pacifiku. Cyklisté překonávají několik brodů, já s autem objíždím inkriminovaný úsek po větší silnici a jedu jim naproti do vesničky Brasilito, kde si dáváme první pacifický oběd. Klasická rybí polévka s mlékem nebo vodou, krevetky atd. Pak už je to kousek do plážového městečka Tamarindo, kde silnice končí. PŠ a Martin J. si zpestřují cestu přelézáním ohrad, rozhovorem s býky a blátem, takže po příjezdu do hotelu ocení zahradní hadici na odbahnění a odpískování kol. Jdeme obdivovat nádherné rozlehlé pláže Pacifiku, pozorujeme několik beachvolejbalových partií, surfaře i jezdce na koních. Atmosféra je úplně jiná než u Karibiku. U hotelu nám bydlí na stromech a na plotě několik leguánů, kteří jsou tak vhodným objektem k focení nebo kulisou k videohovorům s domovinou. Zjišťujeme, že restaurace v našem hotelu je jednou z nejlepších ve městě, ne-li vůbec nejlepší, a tak si děláme rezervaci a jdeme zatím na drink na terásku před jedním z našich pokojů. Máme prima rozhled a je to příjemné posezení stejně jako následně u večeře. Nikam nespěcháme, zítra máme volný den na koupání, na nákupy suvenýrů, na úplné flákání. A tak se i stalo a šlo nám to výborně. Volný den zakončuje večer s Halloweenskou tématikou, takže třeba ve vedlejším hotelu hrála venku dětská bigbeatová kapela Mango, kterou jsme se zájmem chvíli sledovali. Večeříme opět v naší restauraci a tentokrát jsem se těšil na rybu a nenechám se odradit ani tím, že malé došly a budou jenom velké kusy. A opravdu red snapper se nevejde na talíř a svádím s ním nerovný souboj, Roman je na tom podobně, nejlíp udělali Martin J s PŠ, kteří si ho dali napůl. Za pomoci kolegů ale vítězíme nad předloženými „velrybami“ a jdeme na závěrečného panáka na terásku.
Dneska nás čeká ještě pacifické plážové dopoledne a pak krátký přesun do Santa Cruz, čímž načneme přesun přes poloostrov Nicoya. Nepodařilo se mi sehnat nocleh v okolí stejnojmenného městečka Nicoya a tak je rozdělení na etapy neproporcionální 40 a 90 km. Ale profil tratí je příznivý, žádné velké kopce, takže oba přesuny přes tento výběžek do Pacifiku, přes který se začínáme přibližovat k letišti v Alajuele, proběhly v poklidu. Druhý nocleh je v suverénně nejdražším ubytování naší cesty, v hotelu O Pacifico na Playa Naranjo. Pokoje jsou jenom o chlup lepší a větší než jinde, jsou ale v hezké rozlehlé zahradě se dvěma velkými bazény a velkou pláží a molem pro lodě. Jdeme to hned vyzkoušet, ale jsme nemile překvapeni kalnou vodou a bahnitým dnem. Zkrátka je to už jen záliv Nicoya, nikoli otevřené pacifické pobřeží. Takže hned hlásíme ústup k bazénům, které jsou čisťounké a teplé. Tady zdárně relaxujeme, potom hotelová večeře a drink a postel.
Na trajekt odjíždíme ráno v 11. Máme jízdenky jenom v mobilu v QR kódech, jednu pro 9 lidí s koly a druhou pro mikrobus s jedním řidičem. Jsem zvědavý, jak to bude fungovat, pro jistotu posílám Martinovi kopii. Řadíme se do malé fronty, kterou obchází úředník s kasírtaškou a čtečkou. Tváří se, že mu to funguje a cyklisty posílá do řady k pěšákům. Za chvíli se v klidu všichni naloďujeme. Auta ani kola se nijak neupevňují, posádka si je zjevně jistá klidnou plavbou. A mají pravdu, plujeme přes klidné vody zálivu Nicoya, který má vlny asi jako Lipno. Cesta trvá jeden a půl hodiny a už přistáváme v Puntarenas, které se rozkládá na dlouhé kose, vybíhající do moře. Uprostřed tohoto výběžku se vine v blízkosti silnice i přerušovaná cyklostezka. Směřujeme do posledního hotelu naší cesty napříč Kostarikou, do městečka Orotina. Jsou dvě možnosti: buď po malé klikaté silničce nebo po dálnici. Většina volí silničku, Pavlíci si to dají kratší verzí po dálnici. Obě skupinky doráží těsně před setměním do hotelu v centru městečka, vedle již zrušeného nádraží. Bazén je tentokrát uprostřed hotelového dvorku, trochu mi to tady připomíná Saharan motel na konci Route 66 a tak na mě padá nostalgie, protože další cesta našeho cyklu se rychle blíží ke konci. Poslední večeři dáváme v čínské hospodě, žádná slavnost to není, na to je městečko Orotina moc velký zapadákov. Ale cestou zpátky do hotelu se stavujeme v baru s příjemným ukecaným barmanem, který lamentuje nad covidovými opatřeními, které mu posunuli zavíračku. Dojde řeč i na Prahu a jeho kamarád se prý u nás chystá otevřít coffee shop. Tak se dohadujeme, jestli to bude po amsterdamském vzoru obchod s hulením nebo jestli tam chce prodávat kostarickou kávu. No prý kávu, ale přece víme, že drogy se maskují v kávových pytlích, tak kdo ví, jak to bude ? Ještě zkoumáme u bazénu počasí na zítřejší poslední etapu a ta opět slibuje slejvák od 10 hodiny. Domlouváme se tedy na rychlejší ráno.
Čtvrteční ráno, poslední kostarické, je ale příjemné. Musíme se ale vyškrábat do kotliny kolem hlavního města San José, což předpokládá na asi 20 kilometrech překonat 1000 výškových metrů. To mění i obvyklou logistiku. Do sedel jdou Aleš, Roman, PŠ a Martin. Do auta nakládám Toníka s Danou a Martina V. a vezu je na hřeben, kde je vykládám, aby v poklidu dojeli po hřebeni s několika malými stoupáky a sjezdy do našeho hotýlku u letiště. Vracím se zpátky do Orotiny pro oba Pavly, cestou potkávám supící vrcholové družstvo. Některé úseky jsou fakt prudké, ale chlapci jsou vysmátí, spokojení, jedou na vlně adrenalinu. Chvíli ještě relaxujeme u bazénu a pak nakládám oba Pavlíky, kteří mezitím zabalili kola, protože závěrečnou vrcholovku vypouští a po dálnici svištíme k Melrost hotelu u letiště. Tady máme objednané dva pokoje na sprchování, balení kol a báglů před cestou domů. Kolem 17 hodiny dáváme kola a bágly do našeho auta, všichni se pak skládají do hotelového taxiku. Vykládáme všechny na letišti, dáváme jim na starost kola a bágly a jedeme vrátit do půjčovny Payless auto, které nám dva týdny poctivě sloužilo. Nejdříve se musíme probít pekelnou zácpou mezi letištěm a půjčovnou, jsou to asi dva kilometry ale jedeme to 40 minut. Ve frontě v půjčovně potkávám ve frontě dalšího Čecha, který právě přistál a jde si pro auto. Krátce pohovoříme, a protože už mi trochu dochází čas, předbíhám frontu s tím, že jenom vracím auto a nechci tady dlouho úřadovat nebo mi to zase uletí. Auto se nakonec podaří rychle vrátit a taxíkem se vracíme na letiště a potkáváme se s partičkou. Lufthansa už odbavuje, tak jdeme rovnou do fronty. Protože jsem hlásil problém s nohou a žádal sedadlo do uličky fasuji i vozík se sympaťákem, který mě má vozit po letišti. Na naší skupince se zhroutil odbavovací systém, jestli to bylo kvůli našim kolům nebo ne těžko říct. Asi po 40 minutách úřednického dohadování a telefonování kamsi zablokované přepážky oživnou a převezmou naše bágly. Všichni máme palubky do Frankfurtu ale do Prahy už jenom tři, ale Frankfurt už je blízko a máme dost času to řešit. Zdravotník mě na káře prováží pasovou kontrolou, což je fajn a pak ho s bakšišem propouštím, protože aby se mnou čekal hodinu a půl na boarding je blbost. Postupně se všichni procedili zdlouhavou pasovkou a nakupujeme poslední suvenýry, dáváme poslední Imperial a na čas jdeme do letadla. Naštěstí není úplně plno, máme vesměs dvousedadlo, nebo alespoň ve dvou trojsedačku. Takže to celkem jde. Nad Atlantikem to bylo docela divoké, ale éro se nakonec nerozpadlo a přistáli jsme na čas. Čeká na mě paní s cedulí a vozíkem. Protože ve Frankfurtu jsou nekonečné chodby a prohlídky s chutí ji využívám a když mě rychle doručí k našemu gatu zase ji propouštím. Protože kvůli přepravě kol jsme rozděleni do dvou letadel a nemáme palubky do Prahy, snažíme se to řešit. Paní na gatu je z nás celkem nešťastná, vypadá to, že je letadlo přebukované. Nakonec tedy vydává palubky pro prvních pět s tím, že jak to bude s koly nikdo neví. Hlavně, že lidi poletí, kola nám už snad nějak dopraví. Loučíme se tedy s první partičkou a snažíme se vybojovat palubky i pro druhou polovinu výpravy, což se už daří bez problémů, protože už to má úřednice nacvičené. Můžeme se tedy odebrat do již vyhlédnuté minihospůdky s točeným pivem a klasickým německým würstelem. Po dvou týdnech rýže, fazolí a všeho mořského je to vítaná změna.
Moc nám to neutíká, ale nakonec jdeme na čas do letadla. Mezitím dostáváme zprávu, že naše první půlka zdárně přistála a shledala se s bicykly. O několik hodin později se nám daří totéž a bez problémů procházíme pražským letištěm. Kontrola příletového formuláře, kontrola pasů nebo covidových průkazů se rovnala nule. Zkrátka z Frankfurtu už může přiletět každý třeba s morem. Trochu nás to po pečlivých kostaričanech zaráží, ale co jsme doma. Naše cesta v covidových časech se jevila jako malý zázrak, všechno až na Lufthansu fungovalo skvěle, počasí příjemně překvapilo, zkrátka na dva týdny jsme se vymanili z covidového marasmu střední Evropy. Jsme v půlce třetího kola našeho putování s koly po šesti kontinentech. Uvidíme kam nás současná situace ve světě propustí, k dokončení třetí rundy chybí Asie, Afrika a Oceánie. Na rok 2020 jsme měli připravený dvojboj Tajwan + Madagaskar, jsem zvědav, jestli s dvouletým odkladem to klapne v roce 2022. Držme si palce !!!!