USA – Havaj

Všichni máme v hlavě obrázky polonahých tanečnic s květinovými věnci kolem krku, palmy, moře a sluníčko. Tak jsme ve velké sestavě vyrazili zjistit, jaké to tam tedy opravdu je. Havajské ostrovy tvoří osm ostrovů, z toho šest je obydlených.

Protože ostrovy jsou až na jeden celkem malé a trajektová doprava byla před lety zrušena, bylo jen jediné řešení. S kolem projet největší ostrov Big Hawaii, proslulý pořádáním závodů Ironman a několika sopkami. Big Hawaii je totiž dvakrát větší než všechny ostatní ostrovy dohromady. Pak přeletět k největším turistickým tahákům na ostrov Oahu, na poznávací výlet. Takový byl plán, a ten se podařilo beze zbytku i naplnit.

Nejprve jsme ale museli absolvovat přejezd mikrobusy do Mnichova, protože z Prahy do Německa dostat větší počet kol naráz letecky je nereálné, to už máme ověřené. Ze všech špatných možností jsme zvolili přesun dvěma mikrobusy s přívěsem na kola a odjezd o půlnoci, abychom měli rezervu a vyhnuli se ranním zácpám na německé dálnici.

Všechno klaplo podle plánu, a tak jsme se v klidu proklimbali až k bezpotížovému odbavení a dlouhému letu se společností United do San Francisca. Přestup netrval dlouho a už jenom pět hodin nás dělilo od Havaje. Přistáli jsme načas, chvilku jsme se hledali s objednaným velkým autem, ale našli jsme se, kromě mě, Martina a PM se všichni vešli. My tři sedáme do autobusu Enterprise a jedeme do půjčovny vyzvednout naše auto na příštích deset dnů. Dostáváme větší, než jsem čekal, takže pohoda a za chvíli jsme v hotelu. Rychle se ubytováváme a spěcháme na nábřeží na večeři. Je těsně před 21 večerní, ale daří se nám ještě si objednat a za chvíli máme první večeři. Někdo dává hamburger, jiný salát, já sázím na kombinaci hovězích a krevetových špízů a byla to trefa. A pak už rychle do postele se natáhnout a srovnat tělo po dlouhých přeletech.

Ráno je krásně, montujeme kola v zahradě, část partičky dává snídani ve včerejší hospodě, já s Martinem a Romanem nakupujeme v krámku a snídáme na zídce u moře. Víme, že máme před sebou krátkou etapu, můžeme si dovolit nespěchat. Kolem poledne jdeme do sedel a začínáme sbírat první havajské kilometry směrem na jih. Potkáváme se na benzince na kopci, kde dáváme obědové pivo a sendvič. Dalším bodem našeho putování je pěší sestup na pobřeží, kde je památník „sežrání“ slavného mořeplavce Jamese Cooka domorodci vedenými králem Kamehamehou. Sestup trvá asi 40 minut, na 3 kilometrech sestoupíme asi 500 výškových metrů. Je vedro, sluníčko pere ze všech sil. Nedaleko bílého monumentu dáváme koupel v čirém oceánu, než nás vyhání pobřežní hlídka ze člunu. Nevíme, co je důvod, jen se domníváme, že jsou dvě varianty: naše nahé zadky anebo chráněné místo se žlutými rybkami. Ale jsme už osvěžení, takže křepce stoupáme zase zpátky k silnici. Tady se rozdělujeme na dvě partičky, jedna jede po hlavní a druhá po menší silničce. Obě skupinky ale dostávají cestou silného „plaváka“. Úplně promočení dojíždíme do dnešního bydlení na Dragon Fly Ranch k éterické paní Barbaře. Na večeři musíme jet autem asi 4 kilometry v hustém dešti do hospůdky v jakési garáži říznuté prodejnou obrazů. Ale jídla jsou v pohodě, fish and chips nebo hamburgery, pivo jsme dovezli z blízké pumpy. Stále za deště se v klidu krmíme a pak se přesunujeme k Barbaře na krátký pokec a pak na druhou havajskou noc.

Ráno je nebe jako malované, vracíme se do kopce na hlavní silnici a máme na trase nejprve historický kostelík Puka´ana a pak Manuka state park se zarostlým kráterem. Dojíždíme do vesnice jménem Na´alehu, kde se musíme rozdělit, protože místní ubytovací kapacity nejsou dostatečné pro naši partičku.

Devět nás bydlí na kopci v Hawaii Island Resort, nádherné dřevěné vile s terasou a prostornou kuchyní, kterou máme k dispozici, protože paní domácí nesehnala po covidu personál a sama dělat snídaně nechce. Tak nám vykládá o svém sadu makadamových ořešáků, kterých má asi 160, ale pro změnu nemá lidi na to, aby je sebrali a prodali. Trochu nad ní kroutíme hlavou…Nakupujeme si večeři v malém marketu u pumpy a loučíme se s druhou částí naší výpravy. Tonda s Danou a Franta s Maruškou odjíždějí o 12 kilometrů dál až na pobřeží do resortu Black Sands, do chatek nedaleko pobřeží. Ráno se zase postupně potkáváme na silnici vedoucí do vesnice Volcano, která leží nedaleko hrany kráteru Kilauea. Zejména závěrečné stoupání je výživné, ale zdárně se dostáváme do výšky kolem 1.100 metrů. Lehce mží ale je kolem 15 hodiny, jsme v horách ve vnitrozemí ostrova, tak je to normální, zvykáme si. Ubytováváme se ve dvou penzionech, které jsou od sebe tentokrát asi jen kilometr a relaxujeme. Vyrážím rezervovat místo na večeři, protože je nás hodně a možností moc není, zejména když vyhlášení Thajci otevřou až od 1. května. Nakonec volím Kilauea Lodge, zřejmě nejlepší podnik ve vsi, trošku dražší než obvykle, ale jídlo bylo skvělé. Tak se spokojeně rozvážíme do penzionů na naši první horskou havajskou noc.

Ráno vyjíždíme autem na dvě skupiny na vyhlídkový bod na úpatí čtyřtisícové Mauna Loa. Je krásně a z výšky 2031 m je vidět shora na nízkou sopku Kilauea, na celou okolní krajinu, ale vrcholový kužel čtyřtisícovky je ještě 18 kilometrů daleko a vidět přes četná údolí není. Ale je hezké ráno, tak se pokocháme výhledy a jedeme zase dolů a hned na kolo objevovat zajímavosti kaldery sopky Kilauea, jejíž hrany jsou ve výšce 1247 metrů. Přímo při výjezdu z vesnice Volcano je „boční“ vjezd do národního parku, kterým se nejen dostaneme rychle na hranu kráteru, ale i mineme mýtnou bránu, což potěší. Část partičky se věnuje projíždění cyklotrailů, část vyráží na pěší túru po ztuhlém lávovém poli na dně kráteru. Je to zajímavá cesta s výhledy na okolní strmé stěny kráteru, které jsou dnes už porostlé divokou vegetací. Sluníčko praží, trasa po šedočerném lávovém poli je docela zážitek. Ale zdárně trasu zdoláváme a jako bonus si dáváme průchod ztuhlou lávovou bublinou tzv. tunelem, který se jmenuje Thurston Lava Tube. Pak ještě návštěvnické centrum, fotky u hrany velkého kráteru a můžeme se vrátit do vesničky na krátký relax. Na večeři vyrážíme do druhého podniku, který jsem večer vybral, ale máme smůlu, borec u dveří se tváří, že má plno a vezme nás až za dvě hodiny. To se nám fakt nechce čekat, tudíž zkoušíme podruhé za sebou Kilauea Lodge a je to dobré, místo pro nás mají a večeře byla zase výborná. Tentokrát jsem vsadil na dva předkrmy, zeleninovou polévku a pečené sépie a měl jsem potíže to zdolat.

Další den nás čeká pohodová etapa s dlouhým sjezdem do formálního hlavního města ostrova Hilo. Chceme na prohlídku do japonské orchidejové zahrady, ale mají tento týden zavřeno, máme smůlu. Snažíme se vyhnout hlavní silnici 11, vjíždíme do spleti bočních silniček, východně od hlavní silnice, jejichž kvalita je hodně rozkolísaná. Dělíme se na skupinku trekových kol a horských, kteří si chtějí užít terén. Moje malá „treková“ skupinka frčí v pohodě až do ztráty Martina, který najednou zmizel. Vracíme se pro něj na místo, kde jsme se viděli naposled, že někde má asi defekt, ale nikde jsme ho neviděli, což je divné. Rozhodujeme se pro přesun na silnici 11, protože nám to po šotolinkách neutíká tak rychle, jak bychom potřebovali. Najednou proti nám stojí na cestě zvíře, které vypadá jako velký pes, ale po přiblížení se ukazuje, že je to docela velký divočák. Naštěstí se lekl víc než my a opouští silnici bez boje do lesíka. Před nájezdem na hlavní se potkáváme se ztraceným Martinem, který se otáčel před smečkou psů, objížděl je po bočních silničkách, takže jsme se minuli. Pokračujeme už společně po hlavní a za chvíli odbočujeme na boční silničku směrem k Stainback Highway. Nikde nikdo, paráda. Dojíždíme k Panaewa Rainforest Zoo, kde se potkává celá skupina dohromady. Vstup je zdarma, což je dobrá cena 😊. Zvířat tady moc nemají, ale třeba lemuři nám vyvolávají madagaskarské vzpomínky. Zajímavější jsou různé druhy tropických stromů a keřů. Trochu nepatřičně tady působí tygři, ale mají aspoň velký výběh. Opouštíme zoo a jedeme společně kolem velkého hypermarketu a rozhodneme se poobědvat z místních zdrojů. Dojde na pizzy, saláty, párečky a spoustu drobných laskomin, které konzumujeme usazeni u stolečků v jakémsi zákaznickém koutku. Dávám si k salátu bílé víno a čekám, kdy mě někdo vyhodí, ale prochází mi to. Pak už dojíždíme k našemu hotelu Hilo Reeds Bay, ubytováváme se a jdeme vyzkoušet místní městskou pláž. Není to nic moc, tak jdeme na bazén, který je příjemně čistý a teplý. Potom jdeme s Břízou do blízkého hotelu na long drink a pak už nás čeká večerní posezení u recepce.

Následující den je středa a v plánu máme plážový den a ti zdatnější dojezd na východní mys k majáku Kumukahi. Ale počasí tentokrát zradilo už ráno a tak volíme poznávací verzi a vydáváme se k lokálnímu trhu s všemožnou zeleninou, kořením a suvenýry, který je na rohu přímo u hlavní pobřežní silnice. Přesvědčujeme se, že Hilo je etnicky velmi různorodé. Japonci, Filipínci, Polynésané, bílí i černí Američané tady tvoří originální národnostní mix. Po prohlídce pokračujeme na kole nahoru do prudkého kopce k vodopádu Rainbow. Vody je dost, takže vodopád má patřičnou sílu. Ještě víc nás ale u něj zaujal obří strom, který nápadně připomíná slavnou Eiwu z filmu Avatar. Pokračujeme ještě dál od města k vodopádům Peepee Falls. Ty celkem odpovídají svému jménu „čurající“, protože monumentální fakt nejsou. Ale sportovní výkon to byl, tak se spokojení vracíme k městu. Cestou ještě zastavujeme u tzv. „Boiling Pots“, což jsou atraktivní vymleté kameny, tvořící při vysokém stavu vody opravdu působivé vodní divadlo. Sjíždíme až na nábřeží v Hilo a v historické kavárně si chceme dát kávičku, ale nakonec absolvujeme celý oběd. Pak se vydáváme do rozsáhlého parku se sochou krále Kamehamehy, několika jezírky a rozsáhlými travnatými plochami a dokonce i s japonskou zahradou. Vracíme se zpátky k hotelu, počasí se trošku umoudřilo, tak opakuji včerejší úspěšný model, tj. bazén a panák s Břízou v blízkém velkém hotelu. Potom místo večeře v domácí kuchyňce vyrážíme do blízké hospůdky na dobré maso. Pak partička kostek v recepci a můžeme vyrazit do postelí.

Ráno je zase krásně a nás čeká nejdelší etapa výletu až do Waimea. Mnoho úseků cesty je značeno jako Scenic Drive nebo Scenic Valley a opravdu jsou to mimořádně pěkné úseky s divokou vegetací a vyhlídkami na Pacifik. Tady to naplňuje naše původní představy o Havaji víc než častá lávová pole v minulých dnech. Dojíždíme do Laupahoehoe, kde má být „železniční muzeum“. No, jsou tady dvě mašinky s vagonkem, ale je zavřeno, což nijak nevadí, protože expozice je stejně většinou venku volně k vidění. V blízkém obchůdku u pumpy si dáváme oběd a střídáme se s Martinem u auta. Další pauza je v Honokaa a pak už se silnice zvedá a já vyrážím napřed do Waimea vyřídit ubytování. To mi jde rychle a za chvíli je tu první skupinka jezdců. Počasí se dramaticky zhoršuje a začíná hustě pršet takže vyrážím naproti poslední skupince a nakládám Frantu s Alenkou, protože Maruška se rozhoduje, že to dojede i ve slejváku, což se tak i stane. Hned vedle naší lodge je zcela překvapivě velká koncentrace nákupních center, fast foodů a samoobsluh asi největší co jsme viděli na celém ostrově. Proč tomu tak je na tomto jinak úplně nezajímavém místě ve vnitrozemí, těžko říct. Ale protože máme velké pokoje s dobře vybavenými kuchyněmi, tak jsme dneska domácí typy a kuchtíme z donesených surovin. Na další den objednávám ale hospodu přímo vedle naší lodge. Je trošku honosnější, ale je narvaná a žije, tak věřím, že i zítřejší jídlo bude super.

Nejdříve nás ale čeká zajímavá cesta po silnici 250 vnitrozemskými kopci. Krajina je podobná skotské, zelené kopce, táhlá stoupání a sjezdy. Bohužel se i počasí blíží ke skotskému a mží a viditelnost nestojí za nic. Zejména na Lookout pointu má mlha grády. Sjíždíme tedy na severní cíp Big Islandu do historického městečka Hawi. Tady je sluníčko a pohoda, kávičkáři neodolají a dávají svůj oblíbený nápoj v jedné z mnoha kavárniček a bister u hlavní křižovatky. Já nemám moc čas bohužel si to užít a sedám do auta a jedu do Kony hledat sklad pro naše kola po dobu výletu na ostrov Oahu. Do našeho prvního a posledního hotelu v Koně byl problém uschovat i krabice a obaly, natož 13 kol. Tak místo odpolední koupačky na slunečných plážích Pacifiku svištím 70 km na jih, abych něco zajistil. Moje snahy telefonické, mailové a dokonce i osobní v Hilo vyšly naprázdno. V prvním komplexu u letiště jsem nepochodil, ale v druhém jsem úspěšný a získávám luxusní sklad o ploše 3 x 3 metry, což nám bohatě stačí. Minimální doba pronájmu je sice měsíc, nám stačí 4 dny, ale protože první měsíc pronájmu je zdarma, tak to jde. Platím administrativní poplatek a ještě všelijaké daně, dostávám klíček a kód ke vjezdové bráně a jedu zpátky do Waimea. Přátelé přijíždějí spokojení a vykoupaní z několika pláží a i večer proběhne v prima atmosféře v restauraci u parkoviště.

Čeká nás poslední Big Islandská etapa do Kony, do našeho startovního hotelu Seaside. Dojíždíme brzy, úplně mokří z horské silničky, ale na pobřeží je pohoda a sluníčko. A tak rozděláváme kola a pečlivě je skládáme do vaků a krabic. Postupně je s Martinem skládáme do našeho auta a na dvě várky odvážíme do našeho báječného zeleného skladiště.

Pak už jenom objednáváme taxíka na ráno a jdeme do naší „startovní“ hospody. Dávám si zase špízy hovězího a krevet a je to zase báječné. Večer se na zahradě přeme, jestli podivné pískavé zvuky vydává žába nebo pták. Rozesíláme nahrávku po světě a výsledkem je tvrzení, že jsou to žabky. Moc tomu nevěříme, ale dáváme si drink na dobrou noc, protože nás čeká rušné ráno.

Část skupinky jede s námi vrátit auto do půjčovny a pak letištním busem, druhá půlka taxíkem ze Seaside hotelu přímo na letiště. Odbavení na let do Honolulu i let samotný probíhají hladce, v půl desáté ráno přistáváme v Honolulu, čtyřsettisícovém hlavním městě státu Hawaii. Přebíráme patnáctimístného Forda a vyrážíme odškrtnout první bod našeho poznávacího programu, kterým je 233 metrů vysoký kráter bývalé sopky Diamond Head, na pobřeží na předměstí Honolulu. Projíždíme tunelem a jsme u mýtnice. Dotaz zní, jestli máme rezervaci, naše odpověď je, že ne, že jsme právě přiletěli. Odpověď je nekompromisní: odjeďte, tady nemůžete bez rezervace parkovat. Chvíli neúspěšně vyjednáváme, pak vyjíždíme tunelem zpátky a hledáme místo k zaparkování. Tři velká parkoviště jsou uzavřena, tak parkujeme v kopci v první uličce. Bereme si pár věcí a vyrážíme pěšky zpátky k tunelu. Cestou si dáváme u pojízdného stánku velký hot dog s colou nebo jiným softdrinkem a za chvíli jsme jako pěšáci zpátky u mýtnice. Konverzace je podobná: Máte rezervaci? Ne, teď jsme přiletěli. Nemáte rezervaci, odejděte. Namítáme, že jdeme pěšky, auto nemáme, tak na co rezervaci? Na kráter? Ano bez rezervace tam nesmíte. Kroutíme hlavou nad tím nesmyslem a zvolna se otáčíme s tím, že když bude čas uděláme rezervaci na jindy a ještě se sem v příštích dvou dnech vrátíme. Zvolna rezignujeme a chystáme se k odchodu, když na mě volá úředník z budky ať k němu jdu. Tak jo, ptám se, co je a on, že můžu jít. Já na to, že sám nejdu, že tu mám skupinu a on ať jdeme všichni. Tak jo, na hnutí jeho mysli se neptám, poděkuju a jdeme. Výstup na hranu kráteru je docela náročný ale výhled na Honolulu s pláží Waikiki stojí za to. Jako bonus jsou i obranné pevnosti umístěné ve skále z druhé světové války, zaměřené na oceán. Vnitřní kaldera kráteru je travnatá s malým návštěvním centrem, parkovištěm a nám dobře známou mýtnicí. Sestupujeme zpátky dolů, a tunelem procházíme stěnou kráteru definitivně ven. Opět zastávka u bufetu na prázdném parkovišti a naloďujeme se do našeho minibusu a jedeme se ubytovat. Bydlíme poblíž přístavu a slavné Waikiki beach v centru Honolulu. Naším hotelem je čtyřhvězdový Equus hotel. Bohužel se náš mikrobus nevejde na výšku pod střechu na hotelové parkoviště, a tak posílám místního zřízence s Martinem, ať mu ukáže, kde můžeme přes noc s mikrobusem být. Mezitím se ubytováváme a domlouváme si čas, kdy vyrazíme na Waikiki, odškrtnout si další hlavní bod programu na ostrově Oahu. Téměř všichni pohromadě vyrážíme kolem umělého „rybníčku“, tzv. Hilton Lagoon, k pláži Kahanamoku. Hned chceme do vln, ale vstup je sice pozvolný, ale hodně kamenitý. Oceán je teplý a ve vodě se potkáváme i s plovoucími mořským želvami blízko u břehu. Osvěženi pokračujeme až na slavnou Waikiki. Ta je konečně písečná a plná lidí. Plníme si svou povinnost koupačky na jedné z nejslavnějších pláží světa a začínáme se vracet pěšky k hotelu. Dáváme si sraz v recepci, kde máme dostat pozornost hotelu v podobě drinku. Někdo se stavuje po cestě ve fastfoodu, jiní si kupují večeři v blízkých potravinách. Večerní dýchánek u recepce a bazénu je příjemný, u jednoho obdrženého nápoje rozhodně nezůstalo, jsme až do zavíračky.

Na radu naší recepční obracíme zítřejší program a nejdřív míříme na severovýchodní stranu ostrova, do údolí klášterů s fotogenickým Byodo In Temple v japonském stylu. Kolem klasická japonská zahrada a za ní monumentální skalní stěny ostrova porostlé divokou vegetací. Umístění chrámu je impozantní a to, že je to už jen kopie nikomu nevadí, je to pro nás jako bychom se vrátili v čase o několik let zpátky na naše japonské putování. Po prohlídce údolí sedáme do našeho minibusíku a vydáváme se k hlavnímu dnešnímu cíli, kterým je památník útoku na Pearl Harbor, který vtáhl USA do II. světové války. Je sice pondělí, ale parkoviště je narvané. Máme štěstí, protože zrovna odjíždí jedno velké auto, hned ho střídáme a vyrážíme dovnitř. Vstupní prohlídka je přísná, smíte mít s sebou tak akorát peněženku, jinak vůbec nic. Procházíme dovnitř rozlehlého areálu muzeí, prohlížíme si z venku velkou ponorku a pozorujeme přes záliv slavnou USS Missouri, kde byla podepsaná japonská kapitulace II. světové války. Vystojíme si frontu na trajekt přes zátoku, který nás veze k památníku vztyčenému nad potopenou lodí USS Arizona. Z vody trčí několik dělových věží a pod vodou jsou vidět různé části potopeného křižníku. Atmosféra je vskutku důstojná. Rozloha zátoky je obrovská a představa kolik potopených lodí se tady nachází a kolik lidských životů bylo ztraceno těmi dvěma nálety je zdrcující. Vracíme se trajektem zpět na pevninu, procházíme několik dalších expozic, obchodů s knihami a suvenýry a pak odjíždíme zpátky do Honolulu. Máme před sebou velkou část odpoledne, tak si dáváme oběd a vyrážíme na pláž. Večer si dopřáváme závěrečnou společnou havajskou večeři v blízké restauraci Red Lobster. Objednávku chtějí udělat jen pomocí tabletů, což komplikovaně dokážeme. Nicméně výdej jídel jim moc nejde a kromě toho, že jim to trvá, tak nám nosí ještě různě popletená objednaná jídla. Občas se trefí, občas rezignujeme a bereme co je, občas trváme na svém. Nutno přiznat, že jídla jsou vynikající, ale bordel tam mají fakt velký, což se samozřejmě obrazí i při placení, které je značně chaotické. Ale nakonec něco platíme a kolem našeho oblíbeného obchůdku, kde si kupujeme snídani, jdeme do malého baru v našem hotelu na závěrečného panáka.

Dneska je náš poslední havajský den, nikam nespěcháme, protože letadlo do Kony nám letí až v 16/15. Auto na letišti musíme vrátit ve 14 hodin, takže v klidu snídáme, jdeme na pláž, pak ještě kupujeme lehký oběd a suvenýry. Děláme společnou fotku v týmových tričkách v honolulském přístavu a vyrážíme k letišti. Cestou se zastavujeme ještě u královského paláce Iolani Palace, sídla posledních havajských monarchů z 19. století. No a pak už krátký přelet zpět na Big Island a bojovka s převozem kol a báglů ze skladiště zpět na letiště. S filipínským řidičem to nadvakrát dáváme a máme hotovo. Postupně odbavujeme kola, jediný problém nastává u Alenky, kde úředník odmítá akceptovat asi kilo nadváhy. Bereme si to tedy stranou, provedeme patřičné odlehčení a máme splněno. Vybavení letiště je mizerné, ale pár pochutin k jídlu a pivo i limonády se sehnat dají. Ale jinak je to podobnější malým letištím v Africe než k letištím rozesetým po kontinentálních USA. První zpáteční noc tedy absolvujeme přelet do San Francisca, tady si dáváme šestihodinovou pauzu a pokračujeme přes další noc do Mnichova. Všechny lety jsou přesně načas, tudíž naše rezervy nejsou tentokrát vůbec potřeba. V Mnichově máme trochu problém se dohledat s chlapci, kteří pro nás přijeli dvěma mikrobusy. Nakonec to dokážeme a už nás čeká jen poslední autopřejezd do Prahy, kam přesně podle plánu kolem 15 hodiny dorážíme.

I třetí „oceánský“ díl našich putování jsme úspěšně zvládli a můžeme začít vymýšlet, co si dáme příště.