K uzavření Projektu 6×1000 nám chybí poslední, nejvzdálenější, dílek skládačky. Světadíl komplikovaně nazývaný Austrálie a Oceánie. Jasným favoritem je Nový Zéland, konkurenci mu dělá východní pobřeží Austrálie a Nová Kaledonie.
Favorit splnil svou úlohu, a tak začínám vyhledávat nejlepší letecké spojení, které nám umožní se dostat na druhou stranu zeměkoule i s bicykly. Nakonec tedy opět vítězí Emirates s dobrou cenou za kola, kterou je nulový příplatek při dodržení váhového limitu 30 kg + 7 kg příručního zavazadla. To dáme, máme to vyzkoušené. Protože se budeme často přesouvat, abychom obsáhli celý Zéland, objednávám mikrobus, a protože přívěs se nedaří, tak beru ještě jako v USA od místní obdoby U-Haulu jednoho nákladního Tranzita. Z toho plyne, že budeme s Martinem hodně řídit a na kola se dostaneme jen tu a tam, protože primární pro nás je podpora cyklistického týmu.
A tak na konci února 2014, přes Dubaj a Melbourne, přistáváme na Jižním ostrově na letišti v Christchurch. Přebíráme bagáž i kola a jdeme k odbavení. Tady dost pečlivě kontrolují čistotu kol ve futrálech a krabicích a moje se jim nelíbí. Tak s ním chlapík odchází kamsi dozadu, že mi ho umyjí. Trochu se děsím, kolik za tuhle myčku zaplatím, ale je to zdarma, a ještě dostávám na kolo nálepku, že prošlo kontrolou zélandského Ministerstva zemědělství. Telefonuji hned do půjčovny aut, že jsme zdárně na místě. Posílají pro nás mikrobus a jedeme do úřadovny hned všechno sepsat a převzít si Fordy Tranzit na bágly a kola. Všechno jde rychle a hladce a za chvíli jsme už v našem motelu Aalton na předměstí Christchurche a vybalujeme a skládáme kola. Za celých předchozích pět výprav jsem nikdy nepíchnul a zahrnuji pláště Schwalbe chválou, ale tady při čestném kolečku po parkovišti je zadní kolo rázem prázdné, tak mám o zábavu postaráno. Let byl dlouhý, časový posun také sehrál svou roli, a tak brzy padáme do postelí nabrat síly na další den.
[ngg src=“galleries“ ids=“45″ display=“basic_thumbnail“]Ráno se přesunujeme dál na jih k proslaveným kulatým kamenům Moeraki Boulders, které jsou rozházeny po pobřeží jižního Pacifiku. Jsou to velmi fotogenické útvary, motáme se mezi nimi a fotíme šutry stokrát jinak. Potom už vyrážíme do blízké vysočiny a vykládáme kola k první etapě. Ta vede vyhlášenou cyklostezkou Otago Rail Trail po bývalé železniční trati, přes mosty a tunely až do městečka Ranfurly, kde máme stejnojmenný hotel přímo naproti starému nádraží. Tady parkujeme obě auta a jedeme s Martinem naproti cyklistům. Potkáváme je kousek před tunelem a po příjemné šotolince se vracíme společně všichni zakončit první etapu. Ráno mrholí a všude se válí mlha a vůbec to neláká do sedel. Ale plán je plán, cyklisti vyjíždí na druhou etapu a my s Martinem vyrážíme do půlky dělat zásobovací družstvo a jedeme zase naproti. Potkáváme se u soutěsky Poolburn, přes kterou vede dřevěný most, který je 108 metrů dlouhý a nad soutěskou se klene do výšky 37 metrů a byl postaven v letech 1901-04. Dalším mostem je o 2 metry delší Manuherikia Bridge. Je nádherné počasí, sluníčko smaží a předpovědi o deštivém Zélandu mizí v prachu šotoliny této atraktivní cyklostezky, kterou můžu každému doporučit. Projíždíme kolem pamětních kamenů Zlaté horečky v okolí Dunstanu a dojíždíme do Anderson motelu v Cromwellu, kde máme pronajaté mobilhomy. Jsou luxusně vybaveny, tak dokupujeme suroviny, vaříme a hodujeme. Další den nás čeká cesta do zélandské Mekky adrenalinových sportů, do Queenstownu. Převážíme si tam jedno auto a pro druhé se vracíme na kolech, abychom se projeli. Protože je Martin nadupaný, tak ho vysílám napřed a vychutnávám si cestu údolím řeky Kawarau. Zastavuji se v sýrárně Gibbston Valley, i ve stejnojmenném vinařství, nejvíc času ale věnuji návštěvnickému centru u nejslavnějšího světového bungeejumpu. Kawarau Bridge byl otevřen v roce 1880 a licence k bungeejupingu z něho byla udělena v roce 1988 a moderní Bungee Jump Centre otevírala slavnostně premiérka Clarková v roce 2004. Martin mě nakládá kdesi v údolí před Cromwellem a jedem zpátky ke Queenstownu, kde bereme druhé auto a jedeme kousek za město, kde bydlíme v Shotover Lodgi s krásnými výhledy.
[ngg src=“galleries“ ids=“46″ display=“basic_thumbnail“]Ráno za plného slunce vyrážíme společně po malé silničce do historického městečka, jakéhosi živého skanzenu Arrowtown. Odtud cesta stoupá do sedla na vrchol Crown Range do výšky 1076 metrů a pak následuje krásný sjezd do Cardrony, kde je historický hotel se zahrádkou, kde si dáváme lehký oběd. Tenhle den je trochu reminiscencí na Route 66, je znát velká podobnost kultury té doby. To ovšem už neplatí o cílovém městě dnešní etapy, kterým je městečko Wanaka, které leží u stejnojmenného jezera. Je tu malebný přístav a příjemná pláž, tak jdeme aspoň po kotníky. Bydlíme v moderním hostelu v centru, v minipokojíčcích po dvou. Ráno nás vyhání z baráku požární poplach, někdo připálil vajíčka nebo co. Ale protože je to v 9 hodin, což byl náš odjezdový čas, tak se evakuujeme nafurt a vydáváme se dál na sever po silnici číslo 6. Nejprve přejíždíme sedlo mezi jezery Hawea a Wanaka, tzv. Neck ve výšce 405 metrů, pak se občerstvujeme u benzínky a už je tu stoupání na Haast Pass do výšky 564 metrů. Potom už následuje klesání džunglí podél řeky dolů až na pobřeží Tasmanova moře. Přejeli jsme tímto Jižní ostrov z východní strany na západní. Jedeme se podívat na divokou pláž a do návštěvnického centra Haastu, kde mají kromě spousty atraktivních exponátů i vycpaného ptáka kiwi, symbol ostrova. Bydlíme v motelu s vyhlídkou na most přes řeku Haast, který je klíčový pro dopravu na západním pobřeží. Most ráno přejíždíme a směřujeme k Lake Paringa, kde nás málem sežerou komáři. Pokračujeme na severovýchod, stavujeme se na lososí farmě a pak je naším cílem Fox Glacier. Nejprve se ubytujeme v příjemném motelu a pak vyrážíme k čelu ledovce, který se spouští z nejvyšší hory Zélandských Alp 3754 metrů vysokého Mt.Cooku. Počasí už není nic moc, ale neprší. To už se nedá říct o dalším dopoledni, kdy vytrvale mží a naše výhledy na vyhlášenou atrakci v podobě Pancake Rocks nejsou nic moc. Ale vzhledem k tomu, že to byly jediné čtyři hodiny ze dvou týdnů, kdy nám na Zélandu pršelo tak to byla drobná lapálie. Kolem nás se motá pták, kterého podezíráme, že je to kiwi, ale nikdo nejsme kovaným ornitologem, tak ho fotíme pro pozdější řešení rébusu. Končíme tímto cyklisticky s jižním ostrovem a nakládáme se do aut. Pohoupeme se na nejdelším zavěšeném zélandském mostě nad soutěskou Buller a pak už směřujeme do přístavu Picton, kde přespíme a brzy ráno se přeplavíme na Severní ostrov. Plavba připomíná jízdu v norských fjordech, je hezky a je to fotogenické, potkáváme i další lodě a netrvá dlouho a defilujeme přístavem Wellington. Vyjíždíme z lodi a po silnici číslo 1 směřujeme k hoře, která připomíná tvarem japonskou Fuji, k Mt. Taranaki aneb Mt.Egmont, která je vysoká 2518 metrů. Máme smůlu, viditelnost je špatná, nevidíme ji. Ubytováváme se v hotelu Amity Court a jedeme do liquor shopu pro zásoby. Další den nás čeká další cyklistická lahůdka, průjezd po silnici 43 „ztraceným světem“. Kolem obrovské kapradiny, džungle, silnička se kroutí po kopcích. Projíždíme i špičatým tunelem a perličkou je průjezd republikou Whangamomona, která má i svou vnitřní hranici s Novým Zélandem.
Cesta je to vskutku nádherná, přejíždíme Tangarakau River, vzdáváme hold průkopníkovi Joshua Morganovi u jeho hrobu. Další atrakci máme v ubytování v motelu Hilton v Taumarunui. Honosné jméno, ale skrývá se za ním normální zélandský motel, kde na zábradlí sušíme vymáchané a vyprané dresy a trika. Další dny jsou ve znamení geotermálních atrakcí. Začínáme Tokaanu Thermal Walk, potom oblast jezera Rotaira a pak je na řadě jezero Taupo, Huka Falls a hlavně pod patronaci UNESCO spadající oblast Rotorua. Bublající bahno, vroucí jezírka, gejzírky, horké potoky. Neodolali jsme a do jednoho se ponořili, k tomu pivko, paráda. Honza nás tahá na další oblast vroucího bahna, ale říkáme, že už jsme ho viděli dost a z potůčku nás nedostane. Dojíždíme do našeho hotelu Silver Oaks, a nakonec se ukáže, že největší výhledy na veškerou termální činnost máme přímo z balkonu našeho hotelu, který je natočen správným směrem. Na večeři jsme se dostali do korejské restaurace v prvním patře téměř neoznačeného domu. Skoro to vypadalo, že jdeme k někomu do rodiny, ale byl to regulérní podnik s výbornou kuchyní.
[ngg src=“galleries“ ids=“47″ display=“basic_thumbnail“]No a už nám zbývá přes stylizovanou Maorskou vesnici na břehu jezera sjet dolů k Pacifiku. Tady kupuji šampaňské a připíjíme na úspěšný závěr Projektu 6×1000 km. Nakonec zbylo pět jezdců, kteří objeli všechny kontinenty: Dana s Tondou, Martin, Honza a Pavel Š. Kromě vstupní Evropy absolvoval ještě Pavel P., za což můžu vlastně já, že jsem ho tam nezval a Jirka, který měl absenci jenom na Route 66. Další už jezdili střídavě. No a pak jako organizující jedinec i já, ale můj počet kilometrů byl většinou nižší, v závislosti na způsobu organizace dopravy, tj. v Evropě, jižní Americe, Africe a Vietnamu jsem mohl jet skoro všechno, v USA a na Zélandu jsem byl vázán volantem. Balíme kola a nakládáme se do auta a jedeme do hlavního města celého Nového Zélandu, do Aucklandu. Bydlíme v hotelu u letiště a večer se vypravujeme taxíky na společnou večeři do centra. Dáváme pivo z velkých džbánů a k tomu nejrůznější laskominy od skopového přes lososy až k hamburgerům. Následující den se naše partička dělí napůl. Šest odlétá přes Austrálii a Dubaj domů a šest si protáhne výlet ještě o pár dní na Fidži. Vracíme naše auta, loučíme se navzájem. Náš let na Fidži je odložen z rána na odpoledne, doufáme, že to klapne. Na letišti jakýsi ragbyový tým tancuje populární haku a je odměněn bouřlivým potleskem. Nakonec se daří a odlétáme do Nadi na ostrově Viti Levu. Do postele se dostáváme už dost pozdě večer, ale těšíme se na další dny. Nejprve si užíváme hlavní ostrov, potom se na několik dní přesouváme lodí na ostrov Mana. Bydlíme v domorodých bungalovech ve vsi, pod okny nám běhají děti a slepice a psi. O kousek dál je sterilní prázdninový resort, který se nám ale nelíbí, protože není ničím odlišný od španělských nebo zanzibarských resortů. Podnikáme ještě výlet na Trosečníkův ostrov aneb ostrov Toma Hankse, kde se točil slavný film Trosečník. Ve skutečnosti se ostrov jmenuje Monuriki a měli jsme v jeho laguně úžasné šnorchlování. Křišťálová a teplá voda nám umožnila vidět neskutečné množství ryb a rybek. Na poslední noc jsme byli zpátky na hlavním ostrově v v Nadi a pak už zbývá jen jedna rezervní noc v Aucklandu pro případ všemožných potíží, které víceméně nenastaly.
Takže připíjím na úspěšný Projekt tisíc kilometrů na šesti kontinentech a těším se na již dohodnuté pokračování.
[ngg src=“galleries“ ids=“48″ display=“basic_thumbnail“]