Tasmánie je 26. největším ostrovem světa, je to australský spolkový stát a leží 240 kilometrů od jižního pobřeží Austrálie. Letíme opět megaérem A380 přes Dubaj a Melbourne. Máme zpoždění, ale vzhledem k tomu, že jsme měli v Melbourne čekat 6 hodin na přestup, tak je nám to jedno.
Vyzvedáváme kola i bagáž a plni očekávání vstupujeme do Austrálie a přesunujeme se na vnitrostátní terminál. Čekáme až se ve 4 ráno otevřou přepážky společnosti Jet Star, která provozuje linku do Hobartu. Za pomoci jedné lehce hysterické asistentky se nám daří odbavit sebe i kola na automatech a jsme potěšeni, že za kola nic navíc neplatíme. Let je krátký a klidný, před sedmou ranní klesáme k Hobartu. Vylézáme z letadla, je jasno, těšíme se na teplo, ale ouha. Je zima jako svině takových 12 stupňů, což je místo očekávané třicítky dost rozdíl. Necháváme lidi na letišti a jedeme s Martinem převzít do půjčovny naše auto na příští dva týdny. Bílý minivan pojme bagáž a k tomu dvě kola, takže nám vyhovuje a postupně se lifrujeme do blízkého kempu Seven Mile Beach. V kempu jsme brzo a moje idea, že se půjdeme po probdělé noci dospat na prosluněnou pláž je díky studené frontě rozmetána na cucky. Pláž je blízko, je krásná, písečná a nekonečná, ale dneska je to studený Balt. Místo toho abychom šli do plavek navlékáme flísky. Podaří se mi vyřídit první bungalov, tak vaříme čaje a kávičky a začínáme montovat kola a už jsme v pohodě. Postupně přebírám další uklizené bungalovy, recepční je vstřícná a brzy se všichni ubytováváme. Objevujeme obchod, nakupujeme oběd a postupně vyrážíme na aklimatizační výlet po pobřeží do Hobartu. Docela fouká, je zima, ale neprší. Večer obdivujeme upravené pestrobarevné kempovací auto, které parkuje naproti našemu bungalovu. Časový posun, jedna noc v letadle a druhá na letišti nás dostávají brzy do postele.
[ngg src=“galleries“ ids=“29″ display=“basic_thumbnail“]Ráno jsme jako znovuzrození, ale počasí je furt na draka. Oproti včerejšku je ještě navíc zataženo a fouká. Navlíkáme na sebe všechno, co máme a vyrážíme kolem letiště a přes mosty nad zátokou a lagunou Orielton. Vjíždíme do Sorellu a potom následuje trocha africké silnice do Nugentu. Počasí se zhoršuje a do cílového městečka Triabunna dojíždíme už ve slejváku. Ubytováváme se v karavanech, topení naštěstí funguje, intenzivně se sušíme. Večer se počasí lepší, tak vyrážíme do jediného místního podniku, Triabunna Spring hotelu. Je to takový pomník zašlé slávy městečka, točí pivo, ale nevaří. Nevadí, vyhlédli jsme si rázovitý bufet na pobřeží, kde si kupujeme do kornoutu ryby nebo krevety a jdeme si to do hotýlku sníst s točeným pivem. Za bedlivého dozoru domorodců si dáváme s Martinem V. pár partiček kulečníku a studujeme předpovědi počasí, které se dost liší. Jednou osmnáct stupňů, podruhé třicet. Slušný rozptyl.
Ráno je hezky, studená fronta pomalu opouští Tasmánii, jedeme z Triabunny na sever směrem na Bicheno. Provoz je minimální, jede se dobře, začíná se oteplovat. Obědváme sépie a chowder v příjemném baru nad mořem ve Swansea. Odpoledne projíždíme přes dvě vinařství, zejména to druhé Devils Corner má nádhernou architekturu a krásné výhledy do kraje. Dáváme sklenku a dojíždíme proti větru do Bichena, kde přebíráme předimenzované apartmány od Číňanky Agather. Budeme tady dvě noci a máme k dispozici asi dvacet postelí na jedenáct lidí. Na terase grilujeme steaky, k tomu brambůrky a saláty. Při posezení na terásce spřádáme plány do dalších dnů.
Ráno v klidu snídáme, před námi je výlet do národního parku Freycinet s jednou z deseti údajně nejhezčích pláží světa – Wineglass Bay. Po dojezdu zamykáme kola a stoupáme na kopec. Na vyhlídce Pavel Š. krmí oprsklého klokana banánovou slupkou. S Romanem a Martinem J. sestupujeme na tu vyhlášenou pláž, ale voda je ledová. Roman to dá, my dva jsme za srabíky a tak jdeme sotva po kolena. Ale je krásně a docela teplo, tak dřímáme na pláži, časový posun nám furt ještě dává zabrat. Zpáteční pěší cesta přes kopec nám rychle utekla, což nelze říct o cyklojízdě proti větru do Bichena, protože to byl stejný očistec jako včera.
Ráno už vyjíždíme do tepla a do sluníčka a začínáme rezervací s tasmánskými zvířaty. Vidíme tasmánského čerta, wombaty, volně se potulující klokany, kteří jsou vděčným objektem pro focení. Pokračujeme podél pobřeží a pak následuje dlouhé stoupání na Elephant Pass a z něho táhlý sjezd do osady St.Marys. Tady dáváme lehký oběd, v liquor shopu pak karton piv a po prázdné silnici dojíždíme na farmu Creech. Tu jsem objevil po dlouhém pátrání na internetu a byla to trefa. Ubytování je jednoduché, ale čisté a pohodlné. Majitelé jsou příjemní a k večeři nám pečou ovci na podivném grilu ze starého plechového sudu. Sedíme u velikého stolu a jsme zahrnováni spoustou pečené zeleniny a skopového. Na závěr sympatická paní domácí podává super dortík. Farma má úžasnou atmosféru a bude mít důstojné místo mezi top noclehy ze všech kontinentů.
[ngg src=“galleries“ ids=“30″ display=“basic_thumbnail“]Úplně černé nebe nás uvádí do nového dne. Vypadá to na děsný slejvák, takže si nabalujeme do batůžků všechno nepromokavé, co máme a odvážně vyrážíme vstříc nepohodě. Cestou jsou to dnes hotová jatka, desítky mrtvých klokanů a wombatů podél silnice. Jsme v opuštěné části ostrova se spoustou zvěře a Tasmánci jezdí po prázdných silnicích rychle a auta mají opatřena monstrózními ochrannými oblouky a traverzami. Počasí se během dopoledne překvapivě zlepšuje a my stoupáme po šotolině mezi obřími kapradinami furt do kopců. Značení žádné, tudíž si prodlužujeme nedobrovolně cestu asi o deset kiláků. Nakonec se vymotáváme z lesa a začínáme sjíždět k hlavní silnici na Launceston. Zastavujeme se u českého vinaře Josefa Chromého, který býval velkoobchodníkem s masem, ale na stáří všechno prodal a pro radost si vybudoval luxusní vinařství. Prémiová značka „Pepik“ nám chutná, posíleni sedáme na kolo a dojíždíme do centra města, kde bydlíme v hotelu ve starém mlýně. Po večeři končíme ve stylovém baru, kde hraje jakýsi stařík na kytaru klasické country songy.
Následující trasa Launceston – Devonport má zhruba 90 kilometrů a je téměř odpočinková, pokud ale trefíte výjezd podél řeky. Pokud ne, jste vytrestáni prudkým stoupákem. Máme to tak půl na půl. Projíždíme Exeterem, kde probíhají jakési místní slavnosti dřeva. Mraky aut, mraky lidí, tak krátce okukujeme soutěžní disciplíny, pár stánků a mažeme pryč.
V Devonportu bydlíme v příjemném motelu poblíž centra, můžeme tedy vyrazit pěšky na večeři. Je všude dost narváno, ale chytáme se a dopřáváme si báječného lososa.
Dneska máme na programu horskou trasu do oblasti Cradle Mountain. První zastávku máme v Sheffieldu, kde mají velké nástěnné malby na domech a v bufetu krémovou bramboračku. Potkáváme se s Belgičanem Lodovicem, který za prachy pózuje na focení s lamou na návsi. Žije tu prý 55 let a kdysi byl v Českém Krumlově, což nám dokazuje cedulí přitlučenou na svém domku. Pohodovou jízdou se dostáváme do zapadlé hospůdky v Gowrie Parku. Na travnatém parkovišti se potkáváme s poskakujícím klokanem. Po dobrém obědě sjíždíme k řece a následuje dlouhý, ale fakt dlouhý výjezd do Moiny. Na křižovatce je příjemná hospůdka, ve které drnká výborný kytarista. Chvilku relaxujeme u pivka a pak už nám zbývá jen 20 kiláků přes planiny Midlesex do našich chatiček v Discovery parku. Ten se v noci hemží klokany a nad námi je nebe plné hvězd.
[ngg src=“galleries“ ids=“31″ display=“basic_thumbnail“]Ráno prohlížíme návštěvnické centrum Craddle Mountain a litujeme, že nemáme víc času abychom si mohli dopřát nějakou pěší tůru. Takhle musíme vyrazit přes nejvyšší silniční tasmánský bod do Tullahu, kde je hezké open air muzeum s parními mašinkami, které sloužily ve zdejších zlatých a stříbrných dolech. Mají tady také zajímavou hospůdku s údajně nejdelším barem v Tasmánii. Servírují několik druhů hamburgerů, neodoláváme a jsou fakt báječné, a to hamburgery moc nemusím. Pak jedeme nahoru a dolů, projíždíme prázdným městečkem Zeehan a zase máme stovku, když dojíždíme do kempu, kde máme pronajaté karavany. Popíjíme pivko a pozorujeme vrtulníky, které nad námi létají se zavěšenými vaky plnými vody hasit požár někde za kopcem. Ráno je jak malované, je krásně a svěží vzduch. Projíždíme opět liduprázdným Zeehanem, který je celý jedno velké muzeum. Okolní hory jsou nádherně nasvíceny sluncem, je to jeden z nejhezčích dnů celého tripu. Čeká nás dlouhý kopec, ale z něho sjíždíme na západní pobřeží, které je tvořeno obrovskými písečnými dunami. Svou sytě oranžovou barvou připomínají legendární duny Sosusvlei v Namibii, dokonce i uschlé a zuhelnatělé stromy připomínají slavné Deadvlei. Zase by stálo za to tady zůstat déle, ale čas je neúprosný, a tak chvátám do Strahanu do bufetu na pečené kalamáry. Čerstvé a luxusní. Krátká siesta a koupačka na Strahan Beach a už defilujeme po nábřeží, jehož architektura připomíná zlaté časy na přelomu 19. a 20. století. Dojíždíme do Queenstownu, zašlá sláva jako všude na západním pobřeží. Trochu nám to připomíná historickou Route 66 a zašlou slávu jejích městeček. Náš motel není ničím zajímavý, ale je po cestě, je čistý a místa je dost.
Dneska máme královskou horskou etapu. Začínáme kopcem, pak dva menší, a nakonec jeden smrťák. Po cestě máme v džungli vodopád Nelson Falls a „nepálský most“ přes čisťounkou horskou říčku. Trasa je to nádherná a náš hotel Derwent Bridge je úžasně staromódní. Ostatně už jeho objednání bylo málem prostřednictvím poštovních holubů. Nakonec to bylo po telefonu, protože na maily, facebook, fax a podobné vymoženosti tady nehrajou. Ale zase nám udělali prima společnou večeři a měli velký kulečníkový stůl, na kterém jsme zase s Martinem V. sehráli dlouhou bitvu, až nás musel vrchní vyhodit.
Blíží se závěr našeho putování, začínáme sjíždět z hor a blížit se k Hobartu. Jedeme po prázdné a kvalitní silničce, krásná příroda kolem, ale civilizace nikde. Až Tarraleah, všude zmiňované jako historická atraktivní vesnice. No moc nám to nesedí, ale jiná možnost k občerstvení nebyla a nebude. Pak pokračujeme přes vyhořelý a vykácený les k Sassasfras Springs. Google i Booking si s námi zašpásovali a ani náznakem nás nevarovali: naše ubytování je až úplně nahoře na kopci, na který jsme po stovce kiláků už fakt neměli náladu. Dojíždíme po prachovce, krouží kolem nás mouchy, svorně všichni nadáváme a proklínáme majitele hotelu dole na hlavní, který zkrachoval. Už jsme malověrní, ale na konci cesty je několik domečků jako malovaných. Každý je úplně jiný a každý opravdu vymazlený, paní domácí si fakt vyhrála. Nechtělo se jí na nás čekat, tak jsou klíče všude ve dveřích a jen na recepci strohý nápis na nalepeném papíru Welcome Peter. No nevím, jestli by to u nás takhle šlo. Náš výhled do kraje je fantastický, ale tvrdě jsme si ho odmakali.
A je tady poslední cyklotrasa výletu, dojezd do Hobartu. Tentokrát ale nespíme na naší startovní pláži, ale přímo v centru. Cestou se stavujeme na malé lososí farmičce na svačinku a nákup suvenýrů, v malém obchůdku na zmrzlinu a po cyklostezce podél řeky Derwent dojíždíme do města. To, že je hotel na kopci nikoho už nepřekvapí. Balíme kola do futrálů a jdeme do centra na večeři. Všude je narváno, je pátek večer, tak se paří. Končíme u Irů a je to dobrý závěr.
V sobotu probíhá vyhlášený Salamanca Saturday Market, na který se sjíždí lidé z širokého okolí. Prodává se všechno: potraviny, víno, suvenýry, struhadla, trumpety. Dáváme si fish and chips a jíme je v klidném parku poblíž nábřeží. No a pak už nakládáme kola do našeho auta, cpeme se do dvou taxíků a jedeme na letiště. Bylo to frnk frnk a dva týdny jsou za námi. Jdeme se registrovat do Jet Staru, čekáme jestli budeme platit za kola, ale opět nám to prochází a za hodinku jsme zase v Melbourne. Tady se loučíme s polovinou naší výpravy, která pokračuje do Dubaje a dál do Prahy a my si střihneme ještě krátký týden po pevninské Austrálii. Zbylo nás nakonec jen pět, protože Honza to zapíchl už v Praze a Martin V. v Zeehanu. Máme k dispozici stejné auto jako v Tasmánii, tak se vcházíme i se složenými bicykly a vyrážíme. To už ale nemá s cyklistickým projektem nic moc společného, tak to uzavřu jen hesly:
Melbourne, japonská hospoda, bary na nábřeží řeky, výstup na Mt.Kosciusko, Canberra, Sydney, Opera a Harbour Bridge, východní pobřeží, velrybářské muzeum v Edenu, národní park Wilson Promontory a vrzající pláž, Foster, zácpa v Melbourne, ječící stadion při koncertu Justina Biebera, zlatokopecký Ballarat, letiště.
A jsme v Praze a druhá cyklistická mise v Oceánii je za námi. Před cestou jsem sondoval u známých, co kdo ví o Tasmánii. Někdo si ji pletl s africkou Tanzánií, znalejší věděli, že jde o nějaký ostrov a světošlápci ho správně zařazovali do Austrálie. Znalci však zastávali názor, že když jsme byli na Zélandu nemá smysl se trmácet do nějaké Tasmánie. Nevím, kde to vyčetli, protože tam nikdo z nich nebyl. Faktem je, že na první pohled jsou si ostrovy podobné pestrostí své přírody, Zéland má těch atrakcí určitě více ale u mě subjektivně celkovou atmosférou a svou částečnou opuštěností Tasmánie tento fiktivní minisouboj vyhrála.
[ngg src=“galleries“ ids=“32″ display=“basic_thumbnail“]