Praha – Ruzyně, září 2012, čas prohibice. Devět krabic se zabalenými koly a letenky přes Londýn do Chicaga. Tak pokračuje náš projekt s cílem ujet 1000 kilometrů na kole na každém ze šesti kontinentů. Teď je tedy na řadě severní Amerika a slavná Matka cest, Route 66.
Pojedeme z Chicaga do Los Angeles, přes osm unijních států, Illinois, Missouri, Kansas, Oklahoma, Texas, Nové Mexiko, Arizona, Kalifornie.
V Londýně nabíráme 4 hodiny zpoždění, z paluby letadla nás vrací zpátky do letištní haly a naše smělé plány na večerní převzetí malého doprovodného náklaďáku jsou ty tam. Při pozdním příletu tak musíme naložit kola do taxíků a stíháme na letišti převzít jen sedmimístného Dodge.
Naše první noc bude v centru Chicaga, na začátku Čínská čtvrti. Ta je tady v Chicagu fakt čínská. Uzavřená komunita obchoduje téměř výhradně mezi sebou, čínština je suverénně vládnoucí jazyk širokého okolí. Důkazem toho je i recepční našeho hotelu, který je na tom s angličtinou docela bídně. Máme cestování plné zuby, tady jsou dvě hodiny po půlnoci, doma už je ale osm ráno, takže je tak akorát čas jít se prospat.
Ráno montujeme kola k úžasu recepčního, přímo před jeho zraky. Přebíráme malý náklaďák, který bude vozit transportní krabice na kola a tu a tam i všechna kola a část bagáže. Hledáme začátek slavné Matky cest Route 66 podle mapy, kde je jasně namalovaný v parku na břehu Michiganského jezera. Marně. Tak tedy rezignujeme a najíždíme si k ulici, kde Route 66 začíná a ejhle, hledaná počáteční cedule je až tady. Tak fotíme celou skupinku a jsme z toho tak vysíleni, že se necháme zlákat k obědu Panda restaurantem, který stál bezprostředně vedle cedule. Nejenže je jídlo výtečné, ale ještě máme naše kola jak na dlani, takže jsou všichni v klidu. A pak už se tedy definitivně vrháme mezi chicagské mrakodrapy do silničního provozu. Vzhledem k tomu, že je sobota odpoledne, tak to není s dopravou tak hrozné. Mrakodrapy se postupně snižují a předměstí Chicaga je téměř nekonečné, naši první etapu tak dojíždíme až za tmy.
[nggallery id=11]
Druhý den nás vítá chladným, ale jasným počasím. Jede se tak výborně, na cedule s emblémem Route 66 překvapivě narážíme na každém kroku. Zjevně si místní začínají uvědomovat marketingovou sílu této značky. Míjíme obskurní sochu chlapíka v nadživotní velikosti s modelem rakety Gemini. Prohlížíme si rozsáhlý impozantní hřbitov Abrahama Lincolna se stovkami hrobů vojáků padlých v nejrůznějších konfliktech, Korea, Vietnam, Irák. Hrobů jsou tisíce, amerických vlajek desítky.
Oběd si dopřáváme v revival hospodě se sochami Marilyn a Elvise a brzy odpoledne dojíždíme do cílového městečka Chenoa, do klasického standardního hotelu u dálnice. Vyrážíme do blízkého restaurantu na večeři a snažíme si zvyknout na džusy ke každému jídlu. Z Čech jsme odlétali za prohibice a tady ji mají skoro taky. Pivo k večeři nám fakt chybí, musíme se do příštích dnů poučit.
Čeká nás první velký autopřesun, přejíždíme auty hranice z Illinois do Missouri. Jedeme přes St.Louis s velkým mostem přes Mississippi a výhledem na slavnou Bránu západu, dojíždíme tak až na západ státu Missouri do města Joplin. Abychom se trochu protáhli tak si dopřáváme podvečerní krátkou aklimatizační vyjížďku po Route 66 a potom skvělou večeři, konečně i s pivem. V průběhu večera se přesvědčujeme, že když už „Amíci“ něco dělají, tak to stojí za to. Když jsme totiž přijížděli odpoledne do hotelu nic se nikde nedělo. Cestou na večeři se začíná silnice před naším hotelem frézovat, cestou z večeře asfaltovat a ráno je nalajnováno a nikde nikdo. O tom se nám ani nezdá, rekonstrukce jednoho pruhu silnice o délce cca 10 km byla hotova za 12 hodin.
Dnes nás čeká cyklopřejezd dvou hranic, z Missouri do Kansasu a z Kansasu do Oklahomy. Kansaský úsek Route 66 hodně připomíná skanzen, zejména pak staré hornické městečko Galena, které má na náměstí i báječné kovové vězení. Na oklahomské straně hranic pak najíždíme na jeden z nejstarších původních dodnes zachovaných kousků R66, s úzkým zpevněným pruhem uprostřed hliněné cesty. I zbytky asfaltu se po čase vytratily a zbyla jen klasická „africká“ hliněnka. Nocujeme ve Vinitě v luxusním hotelu, protože jiný zkrátka v dosahu nebyl. Za hotelem je Wall Mart kde doplňujeme zásoby a na parkovišti pak vidíme v autě nejtlustšího z tlustých. Chlápek umí zřejmě ještě nasednout do auta, ale do krámu už to nedá, je ho plné fáro a přitom mu bude tak něco kolem 35 let. Smutný příběh.
Ráno prší a ve slejváku se přesunujeme auty přes Tulsu k nejdelšímu souvislému úseku R66 ve státech. Jako zázrakem déšť přestává v momentě kdy vykládáme kola u kina Sapulpě, u obrovské sochy velkého bizona. Přes historické městečka jako je Depew a kolem legendárního Shoe Trading Postu dojíždíme do Stroudu. V hotelové restauraci mají výborná žebra, ale k nim zase jenom limonády a v osm večer zavírají a vyženou nás. Hotel je jako obvykle u dálnice, tudíž by mohli mít dost kšeftů celý večer, fakt divná ta Amerika. Naštěstí můžeme sedět na terásce a za chvíli se k nám připojují i dva další mladí lidé z Los Angeles, které informace o naší cestě upřímně šokuje.
[nggallery id=12]
Ráno je zataženo a tak bez výčitek svědomí, že přicházíme o čas, navštěvujeme atraktivní muzeum R66. Za pár kilometrů se krátce zastavíme i v muzeu motocyklů, míjíme bleší trh rozložený na historickém žebřiňáku a získáme další pivo z pytlíku k obědu na pumpě.
Večer nás čeká Oklahoma City a super hospoda s bezedným kelímkem piva. Od Heinekena po Samuela Adamse, bezva. S tím jsme se nikde nepotkali. Ráno pak vyrážíme na krátký autopřesun z Oklahoma City. Přejíždíme hranice do Texasu, je to úplně placatá krajina, kde se oko nemá čeho chytit. Našli jsme si v mapách startovní místo se symbolickým jménem Jericho. Potíž je jen v tom, že v reálu již Jericho neexistuje, tudíž ho překvapivě nemůžeme najít. Nacházíme jen jakousi pamětní desku připomínající dřívější existenci tohoto místa. Vykládáme tedy kola zde a vyrážíme směrem Amarillo. Placatá cesta kopíruje dálnici a není nikterak zajímavá, nicméně odškrtáváme si ujeté kilometry v Texasu a těšíme se o stát vedle, na kopce v Novém Mexiku a v Arizoně. Ale než Texas opustíme musíme si prohlédnout ještě Cadillac Ranch, naprosto úchylný monument, který má připomínat někdejší slávu těchto aut. Dnes jsou auta posprejovaná odshora dolů a každý se s nimi rozhodně musí vyfotit. Je po dešti a pole je plné bláta, ale nevadí, fotit se musí. Pak už tedy vyrážíme dál na západ. Nejprve nás čeká kontinentální rozvodí, což znamená, že všechna voda před námi teče do Pacifiku a ta za námi do Atlantiku. Za chvíli mažeme dál a už nás čeká Nové Mexiko, na hranici získáváme díky časovému posunu hodinu času navíc a zastavujeme se na oběd na známém rozcestí Clines Corners. Odtud vyrážíme v sedlech do hlavního města státu Nové Mexiko, do Santa Fe. Už jen samotné jméno je lákavé. Známe je z mayovek a dalších knih o dobývání divokého západu. V reálu je centrum Santa Fe jedním z nejhezčích historických míst, kterými jsme měli možnost projíždět, vždyť město bylo založeno již v roce 1610. Prohlížíme si místní rozsáhlý trh plný neuvěřitelných věcí včetně fotogenických rudých sušených paprik. V centru města je čtvercové náměstí plné obchodů a hospůdek, kolem jezdí historická auta, uprostřed hraje malá kapela, zkrátka Santa Fe žije.
Naše další etapa vede ze Santa Fe do Albuquerque, volíme známou vyhlídkovou cestu, která je ozdobou státu Nové Mexiko, tzv.Turquoise trail. Na 100 kilometrech většinou klesáme, rozdíl v nadmořských výškách mezi startovním a cílovým bodem je cca 500 výškových metrů, což sice zdánlivě není moc, ale pro cyklistiku je to příjemné. Trasa vede po malé silničce se skvělým povrchem divokou krajinou mezi skalami a soutěskami. Perlou celé cesty je městečko Madrid, které se svým španělským jmenovcem nemá společného opravdu vůbec nic. Tady je to malá víska, která je ale místem, kde jsou galerie, obchůdky s keramikou a suvenýry a pouliční prodejci všeho možného. Můžete se tady samozřejmě posilnit na další cestu, ať už si dáte oběd nebo jen kávičku v některé z mnoha malých hospůdek. Zkrátka Madrid v Novém Mexiku je velká atrakce pro turisty, kteří projíždějí touto nádhernou krajinou. A už je tu Albuquerque, cíl této etapy, půlmilionové město, kterým protéká řeka se jménem jako z westernu – Rio Grande.
[nggallery id=13]
A máme před sebou odpočinkový den, kdy se věnujeme standardní autoturistice. Naše cíle nejsou malé: dáme si tři národní parky: nejprve barevná poušť, potom zkamenělý les a třešinkou na dortu bude Grand Canyon. A taky byl…Dojeli jsme k němu kolem páté odpoledne, vše se chystalo na západ slunce o šesté. Byli jsme ohromeni rozlohou a hloubkou. Mysleli jsme, že víme do čeho jdeme, na jaře jsme přece viděli druhý nejhlubší kaňon světa v Namibii, tak jsme očekávali, že rozdíl mezi světovou jedničkou a dvojkou nebude nijak propastný. Ale on tam velký rozdíl fakt je a Grand Canyon na řece Colorado má právem světový primát. Jeďte se mrknout, fotky jste určitě viděli, ale pohled na vlastní oči je nezapomenutelný. Až za tmy opouštíme hranu kaňonu a směřujeme k místu našeho noclehu, odkud nás čekají dvě poslední celodenní trasy. Ti, kdož jeli před námi Route 66 na kolech, na tyto dva dny vzpomínali jako na své dva nejlepší dny. Tak my se taky těšíme a uvidíme co nám Arizona přinese. Ráno v Seligmanu je jako malované, snídáme s místními v motelu fazole, vajíčka a pekelně pálivé mleté maso. Městečko je opět typickým udržovaným živým skanzenem se spoustou obchůdků, starých aut a historických benzinových pump. Můžete se vyfotit s Marilyn Monroe a Jamesem Deanem nebo zapózovat za volantem staré corvetty. Vyrážíme pouští, míjíme krápníkové jeskyně, kde potkáváme velkou skupinku českých motorkářů, kteří jedou v protisměru. Na webu arizonské organizace Route 66 je následně tento den vyhlášen“českým dnem“. Po příjemném setkání pokračujeme dál na západ a míjíme hypermoderní střední školu pro indiány se zavlažovaným hřištěm na basebal s umělým osvětlením. Uprostřed nehostinné krajiny se ten zelený trávník opravdu vyjímal. Projíždíme nádherným kaňonem přes Hackberry, kde není nic než jen malý kultovní obchůdek Matky cest. Dojezd do Kingmannu byla hrozná pakárna, dlouhá asi patnáctikilometrová rovinka nám dala zabrat, zejména proto, že do zad nám rozhodně nefoukalo.Večer si dopřáváme báječné steaky a nabíráme sílu na zítřejší výšlap na legendární sedlo Sitgreaves Pass, který leží 3.550 stop nad mořem, tedy asi 1.200 metrů. Jak tudy museli dřív supět povozy a následně první automobily si živě představujeme, protože funíme stejně. Odměnou jsou nám nádherné výhledy ve 40 stupňovém vedru. Občerstvujeme se v historické osadě Oatman, krmíme místní raritu, kterou jsou rozmlsaní osli. Potom už táhlý sjezd ke břehům řeky Colorado a tak přejíždíme hranici z Arizony do Kalifornie. Dáváme rychlou sprchu a už autem vyrážíme do blízkého, tedy na místní poměry blízkého, asi 170 km vzdáleného Las Vegas. Cesta vede pouští po silnici, která není nic moc, ale jakmile vjedeme do Nevady mění se skoro na dálnici. Příjezd do města je skutečně impozantní, Pořád jedete pouští, pak vyjedete na horský hřeben a prásk: před vámi v rozlehlém údolí září nekonečné množství světel. Defilovali jsme po hlavní třídě a kolem nás ty největší atrakce a nejbizarnější stavby: Pyramida, Sfinga, Brooklynský most, socha Svobody, Eiffelovka, zámek ve Versailles, Cesarův palác, casina Bellagio, MGM, Tropicana. Z venku je každé casino diametrálně odlišné, uvnitř si ale jsou navzájem dost podobná. Nad městem létají stále vrtulníky a přepravují klienty mezi různými heliporty, po mnohaproudových silnicích šustí limuzíny s VIP hosty. Vegas nikdy nespí a turistů jsou zde naráz desetitisíce. Pokoušejí štěstí v casinech nebo navštěvují všemožné koncerty a show. Za vidění to určitě stojí i pro odpůrce hazardu. Hluboko po půlnoci se vracíme do našeho hotelu.
[nggallery id=14]
Ranním autopřejezdem projíždíme poušť směrem k Los Angeles, zjišťujeme, že benzin je v Kalifornii o dolar na galon dražší, což nás nepříjemně překvapuje. A už se blížíme do finále naší cesty, ubytováváme se na proslulém Sunset bulváru, nad námi ve svahu svítí nápis Hollywood. Vyndáváme kola z našeho náklaďáčku a vyrážíme na poslední kilometry, které nás vedou touto megapolí přes známé Beverly Hills až do Santa Moniky, kde slavná Route 66 oficiálně končí na dřevěném molu, které vyčnívá hluboko do oceánu. A jsme tady, bohužel už je to za námi. Bylo to 2448 mil celkem, tedy asi 3600 kilometrů z Chicaga do Los Angeles, z toho jsme více jak tisíc kilometrů v osmi státech ujeli na kole a do devátého si zajeli autem na výlet. Byla to skvělá cesta, naprosto báječná a neoddělitelná součást našeho Projektu 6 x 1000 km. Jsme právě v půlce, máme za sebou Evropu, Afriku a severní Ameriku. Co nám přinese druhá půlka? Uvidíme už na jaře při přejezdu jižní Ameriky.
TADY SE MŮŽETE PODÍVAT NA VIDEO Honzy Pachnera: Californie