USA / Aljaška 2019

Po uzavření druhého cyklu našich putování a dohodnuté časové prodlevě 9 měsíců už všechno hrálo Aljašce do karet a byla tedy vyhlášena jako akce pro léto 2019. Přímé letecké spojení z Evropy na Aljašku moc není, většinou je to řešeno přestupy v USA nebo v kanadském Vancouveru. Nakonec jsem zvolil německého Condora a přímý let Frankfurt – Anchorage. Problém byl s přípojem do Frankfurtu, který nám nechtěl potvrdit 10 kol, protože ČSA i Lufthansa nasazují na tuto linku menší letadla. Varianta odbavení kol až ve Frankfurtu padla vzhledem ke krátkému přestupovému času a nutnosti dvojího odbavení. Zvolil jsem tedy pohodovou cestu odpoledne autem z Prahy do Frankfurtu, přenocování v hotelu u letiště a ráno jen krátký přesun na letiště k přímému letu. Tak se i stalo a ve čtvrtek 18.7. jsme se zdárně dostali na palubu. Naše řady byly prořídlé, na poslední chvíli z vážných důvodů odpadli i Tonda s Danou. Už předtím rodinné záležitosti daly stopku Martinovi V. a Alešovi.

Poprvé na 13. společné cestě jede tedy jen pánská posádka. Doufám, že to číslo nepřitáhne další smůlu. V Anchorage přistáváme ve 14/05 místního času, jsme tedy o 10 minut mladší než ve Frankfurtu, kde byl odlet 14/15. Hezká hříčka času se nám vrátí při zpátečním letu.

Nakládáme se do taxíků a jedeme do hotelu, který se jmenuje Sockeye čili Losos. Dáváme dohromady kola a zjišťujeme velkou nepříjemnost na zadní vidlici kola Pavla Š. v podobě prasklého karbonu. Opravit na místě nelze, tudíž jediná alternativa je půjčovna, která je naštěstí nedaleko, má otevřeno, tak se tam vydáváme. Naštěstí máme tentokrát stejné startovní i cílové místo, takže nemusíme řešit závěrečné předávání kola nějakým zběsilým přesunem. Trochu šachujeme s platebními kartami pro záruku za bicykl, ale všechno nakonec dopadne a Pavel přebírá stroj na příští dva týdny. Můžeme zdárně vyrazit na večeři, tam se trošku „ztrácíme v překladu“, objednáváme si steak, ale dostáváme jakýsi karbanátek. K jídlu to ale je, den máme už asi o 10 hodin delší a nemáme morál to řešit. Jdeme se dospat a narovnat a zítra nás čekají první aljašské kilometry.

[ngg src=“galleries“ ids=“33″ display=“basic_thumbnail“]

Ráno je jak ze žurnálu, teplo a sluníčko, jasná obloha. Nejkratší cestou opouštíme Anchorage směrem na východ, projíždíme překvapivě frekventovaným předměstím a dostáváme se na pobřežní silnici Seward Highway podél zátoky Turnagain Arm. Jede se dobře, občas se vyskytne i cyklostezka, která nás svede z hlavní, s přibývajícími kilometry ale mizí. Naším cílem je Beluga Point, kde se pozoruje přílivová dvoumetrová vlna se silným třaskavým zvukem. Víme, že jsme ve špatném čase, že to neuvidíme, ale potřebujeme se aklimatizovat a rozjezdit. Vracíme se pak přímo po pobřeží a projíždíme po stezkách několika přírodními parky. V jednom ze sjezdů Roman málem sestřelí mohutného losa, ale dobře to dopadne. Projíždíme pak centrem zpátky do hotelu a připravujeme se na zítřejší start. Jedu ještě do půjčovny aut vyřídit doklady dopředu, abych ho ráno jen převzal a nemusel dlouho vyřizovat papíry. Nechávám vyndat ještě jednu řadu sedadel, protože je nás míň a tak máme z 15-ti místného Forda rázem 9-ti místného s velkou ložnou plochou, kam naložíme jak kola tak bagáž, čímž jsme zcela soběstační na celé dva týdny. Ráno se tedy nakládáme, abychom popojeli 100 kilometrů a zkrátili si dnešní etapu do Talkeetny na sympatických 90 km. Cestou ještě nakupujeme potraviny ve velkém obchoďáku, protože víme, že dneska máme možnost vaření a nejsme odkázáni na hospodu. Vykládám cyklisty a jedu převzít naše chaty. To se mi daří, a tak jedu partičce naproti. Potkávám je u letiště hydroplánů a vracíme se do centra turistické Talkeetny, která v ruských časech byla osadou Tolkitnaja. Dnes je tady spoustu turistických obchůdků, hospůdek a malých cestovek, které organizují letecké výlety nad Mt.McKinley nebo na rafty. Dáváme si točené a jedeme si chystat večeři. Máme dvě chaty, třetí jsem musel před odletem zrušit kvůli našemu úbytku. Další den začíná dobrou snídaní v centrálním domku a krátkou debatou s výřečnou paní domácí. Drží se nás dobré počasí, nakládáme kola, přesunujeme se necelých dvě stě kilometrů na sever autem, abychom po hlavní George Parks Highway jeli jen asi 90 do cíle etapy. Cestou zastavujeme na vyhlídce na Mt.McKinley aneb Denali. Je jasno, takže je vidět vrchol, ale na dobré fotky vrcholu je to daleko. Provoz na silnici není zdaleka takový, jakého jsme se obávali a cesta nám rychle utíká. Zastavujeme se u občerstvení, které prodává chlapík z jakéhosi starého karavanu. Hamburger, ale místo mletého karbanátku hromada trhaného masa, dobrota. Dojíždíme do turistického centra McKinley, takový Špindl. Spousta lidí, mnoho možností k ubytování, narvané hospůdky a obchody. Ubytováváme se v McKinley Chalet Resort v příjemných pokojích po dvou a po třech a vyrážíme na pěší obhlídku krámků a vybíráme si hospodu. Je sluníčko, jsme hodně na severu, takže se ukvapeně nestmívá, paráda. A další den je zase hezky a jedeme do „hlavního města polární záře“, do severního bodu zlomu naší cesty do Fairbanksu. Bydlíme v příjemném penzionu, kde si nás budou rozmazlovat i snídaněmi, máme dost místa, protože už tady nešly rušit pokoje. Vyjíždím hledat v okolí místo na večeři, ale je všechno daleko, musíme tedy autem. Náš kuchař je Filipínec a tvoří přímo před námi, krevety, lososa a podobné laskominy, skvělé. Večer u stolečku v zahradě s drinkem je prima, je teplo. Jsme tady už pátý den a obavy z deště a chladného léta se nenaplňují, ani kapku a ani komára jsme zatím neviděli. Ráno dáváme kola do auta a vyrážíme do 100 kilometrů vzdálených Chena Hot Springs, odkud se na kolech vrátíme zpátky. Překračujeme 65 rovnoběžku, což je v Evropě úroveň Islandu, a jsme v nejsevernějším bodě naší cesty. Noříme se do horkých pramenů, svítí sluníčko, jsme tady jak na Tenerife na pláži :-). Moře tady sice není, ale pohoda nedaleko polárního kruhu rozhodně ano. Dáváme si svačinku a sedáme kolem poledne do sedel, před sebou stovku kilometrů na silnici, kde nikdo nikde není. Občas se zastavujeme na obhlídku míst pro noclehy poutníků nebo karavanistů a všechno je v krásném okolí, upravené, čisté. Tahle trasa zpátky do Fairbanksu patří k tomu nejlepšímu, co jsme jeli, a to nejen na Aljašce. Večer se dělíme, někdo vaří doma, s druhou půlkou vyrážíme zase autem do centra. Tentokrát jakýsi sportbar, sledujeme baseball, Roman nám dává vysvětlivky, testujeme piva značky Alaskan. Točí několik druhů: Amber, White, Husky a Freeride. Asi nejpitelnější je prvně jmenovaný, jakési řezané.

[ngg src=“galleries“ ids=“34″ display=“basic_thumbnail“]

Další den opouštíme základnu ve Fairbanksu a protože do noclehu to máme jenom asi 30 kiláků dáváme si okružní jízdu kolem města. Nejprve do losí chovné stanice na severu, potom do Pioneer Parku na jih od centra. Tady je řada starých domků, muzeum zlaté horečky, kolesový parník na suchu, bufety, z nichž jeden využíváme pro rychlé doplnění energie. Pak už se v blízkém parku fotíme u tzv. „Brány severu“ námi překřtěné na „Bránu paroháčů“. Ukrajujeme první kilometry po Richardson Highway, která nám bude dělat společnost několik příštích dnů. Dneska spíme u Santa Clause, v bizarní osadě zvané North Pole. Je tady speciální pošta a návštěvnické centrum se živým Santou. Úplná pakárna takhle v létě, fotíme se v saních, posíláme vánoční pohledy uprostřed léta. Ráno míjíme obrovskou Eielsonovu vojenskou leteckou základnu, kde je i velký hotel, ale nevešli jsme se tam. Škoda, chtěl jsem doplnit nocleh u argentinské armády o další zářez. Obdivujeme mohutnou řeku Tanana, po níž plují kmeny stromů tak jako po Vltavě pramice. Zajíždíme si kousek k rekreační oblasti u Hardingova jezera a pak už je tady Delta Junction, zásadní křižovatka Richardson Highway a Alaska Highway. Kdo přejede, skončí v Kanadě…Celá skupinka se sjíždí v malém skanzenu u hlavní poblíž velkého ropovodového mostu a společně dohledáváme motel asi dva kiláky od hlavní křižovatky. Venku začíná pršet a tak dáváme horkou spršku a těšíme se na večeři, kterou máme hned ve vedlejším baráku. Tentokrát je to bufet ve stylu, co dům dal nebo sněz co vidíš. Takže od čínských nudlí přes brambory, od krevet po steak. Vzhledem k tomu, že je plno, je to zřejmě oblíbená vývařovna, ostatně moc možností tady v okolí nebude. Ráno tedy měníme silnici číslo 2 za číslo 4 ale pořád je to Richardson Highway a stáčíme se přímo na jih. Konečně je „aljašsky“, fouká, poprchává a dost se ochladilo. Ubytovací možnosti po cestě veškeré žádné, takže dneska to máme jen 65 kiláků k Black Rapids Lodge. Ale v tom protivětru a kopcovatém terénu to nakonec bude akorát. Cestou nás kříží „pipeline“ aneb roura, která vede ropu ze severu z Beaufortova moře napříč Aljaškou na jih do přístavu Valdez. Ropovod má délku 800 mil, tj.cca 1.300 km, překračuje tři pohoří a asi 500 řek a potoků. Průměr roury je 48 palců, tedy cca 120 cm. Je to monumentální stavba, která byla dokončena v roce 1977 a bude s námi teď dva dny. Naše lodge je nejdražší bydlení z celé cesty, je úplně na samotě, z balkonu je vidět ledovec Black Rapids. Hrají si trochu na hogofogo zařízení, přitom až takový luxus to není. Neměli jsme ale na výběr, nic jiného tady v cyklistově dojezdu nebylo. Večeře je ale dobrá a paní domácí se s námi snaží konverzovat do té míry, co naše angličtina umožní. Ráno se s námi personál fotí, cyklisti se tady často nevyskytují. Pokračujeme k jihu, na silnici jsme sami, ale je kosa, stýská se mi po sluníčku z minulých dnů. Krajina je nádherná, ale mraky jsou nízko, takže vrcholky hor nejsou vidět. Míjíme křižovatku v Paxsonu, kde začíná proslavená Denali Highway a kde měl majitel nedalekého penzionu českou babičku. Bohužel měl plno už někdy v březnu, když jsem zařizoval ubytování. Nicméně mi dal kontakt na Meier Roadhouse, který se nikde na webu nevyskytuje a k němuž, je to od křižovatky asi 10 kilometrů. Je tam pumpa, malý obchod, malá hospoda a motel. Jinak dalších 80 kilometrů až na Gakona Junction není kromě krásné přírody nic. Chlapík u Meierů je fajn, ukazuje nám fotky, jak byl střílet medvěda, pak připravuje steaky několika druhů. S Romanem si půjčujeme kanoe a projíždíme se po jezeře v podvečerním světle. Dost dobrý, kdyby byl Roman pohledná tmavovláska, bylo by to ještě lepší. Ale není, a tak jdeme na večerního panáka…

[ngg src=“galleries“ ids=“35″ display=“basic_thumbnail“]

Další den už se nabližujeme zvolna do civilizace. Nejprve opuštěné hospody a pumpy na Gakona Junction a pak už Glennallen s turistickým „hubem“ na křižovatce. Na jih do přístavu Valdez a na západ po Glenn Highway do Anchorage. Druhá varianta bude naše, nejdřív si dáme noc v místním Caribou hotelu. Konečně tedy silnice číslo 1 a poslední tři dny před námi. Zvolna stoupáme do Talkeetna Mountains, po levé ruce ledovce Tazlina a Nelchina. Mraky postupně houstnou a když dojíždíme k proslavené hospodě Eureka Roadhouse už leje. Stoupáme dál do kopce až do sedla ve výšce 1013 metrů a tam jak když utne. Začínáme sjíždět k naší lodgi v Majestic Valley. Tady se nám naskýtá asi nejhezčí výhled na hory a ledovce z celé cesty. Jsou si tady této devizy vědomi a mají venku rozestavená lehátka nasměrovaná k tomu nejhezčímu pohledu. Mají tady i takové dřevěné rámy, které fotku ohraničí. Úplně nás to do těch lehátek cpe, nebráníme se a s pivkem v ruce je to téměř dokonalé. Za lesíkem je místní „polní“ letiště odkud se pořádají i vyhlídkové lety. Dneska se už ale nelétá, a tak se vydáváme na večeři. Musíme autem asi o 5 kiláků dál, ale stálo to za to, byla to příjemná, narvaná hospůdka s ochotnými děvčaty a šikovným kuchařem.

Ráno už je zase hezky a začínáme z dnešní stovky ukrajovat táhlým sjezdem. Za chvíli se odpojujeme od hlavní a jedeme do návštěvnického centra k Matanuska Glacier. Platíme poplatek, zvedají nám závoru a dojíždíme až k vyhlídkám na čelo ledovce. Pořádají tam i výpravy s mačkami po kraji ledovce, ale na tuhle turistickou atrakci nemáme čas. Dáváme si sušenku a posíleni se vracíme na „jedničku“. Podél řeky Matanuska, která vytéká z ledovce se zvolna blížíme k dnešnímu cíli cesty, k městečku Palmer. Ubytováváme se v omšelém hotýlku Eagle na hlavní a jdeme vedle do hospůdky na partičku sálového curlingu, potom hrajeme jengu a končíme u hamburgeru a nějakého Alaskanu.

Dneska nás čeká poslední etapa do Anchorage, naším hlavním cílem tak je se vyhnout hlavní dálnici. Je krásně, nespěcháme, z Palmeru vyjíždíme po malé silničce, přes starý most nad Knik River a pak stoupáme k dálnici. Podél ní je naštěstí paralelní cyklostezka, která nás dovádí až do Anchorage k našemu známému hotelu Sockeye. Jsme tady zavčasu, přebíráme si pokoje a domlouváme si společnou večeři v místní pivovarské hospodě. Jdeme vrátit Pavlovo kolo, vracím auto do půjčovny, nakupujeme poslední suvenýry, pozorujeme chytání lososů. Pak už posloucháme zajímavou hudbu místní kytaristky a dáváme si poslední aljašskou večeři. Dopoledne už se poflakujeme, balíme kola, popíjíme pivo rozlévané z velkého džbánu, tzv.“pitcheru“. Objednávám taxíky a jedeme na letiště, předáváme kola, pozorujeme nákladní letadla, jak lifrují na Aljašku zboží a suroviny. A je konec, medvěda jsme viděli jen z dálky, losy a lososy jsme viděli v míře dostatečné a divoké přírody, co hrdlo ráčí. Byla to taková očistná jízda, krajina se měnila, lesy a hory jsou tady ještě nedotčené. Největší dojem na mě udělaly řeky. Takové mohutné, silné a nespoutané řeky už v Evropě nemáme, i mocný Dunaj je proti místním tokům říčka. Nakládáme se do Condora a míříme přes oceán zpátky do Evropy. Časová pásma se tentokrát spiknou proti nám, tudíž jsme ve Frankfurtu až další den po poledni. Čeká na nás Martin s přívěsem, nakládáme lidi a kola a já čekám až mi přivezou auto z úschovny. Dost jim to trvá, pak už mi ani neberou telefon a jsem zralý jít na policii. Nakonec se objeví vystresovaná paní a dává mi klíčky. Fofrem se nakládáme a mažeme na Prahu. Setkáváme se všichni v Butovicích a mise Aljaška, která načíná třetí cyklus cest s kolem po kontinentech, je splněna. Před námi je plán na jarní Taiwan a podzimní Madagaskar, takže se máme na co těšit.

[ngg src=“galleries“ ids=“36″ display=“basic_thumbnail“]