Mexiko, Belize, Guatemala 2018

K uzavření druhého cyklu nám zbývala Severní Amerika. Ve hře byla trasa Vancouver – San Francisco nebo Aljaška nebo Mexiko s Belize a Guatemalou. Vzhledem k termínovým možnostem vyhrálo Mexiko na podzim 2018.

Mexiko do Severní Ameriky patří jednoznačně, a protože Střední Ameriku nebereme za světadíl, tak jsme se zařazením dvou dalších zemí nijak naší strategii nezpronevěřili. Překračování hranic v těchto zemích je, stejně jako v Africe, vždycky komplikace, zejména s půjčeným autem. Tady nám z Mexika nechtěli přes hranice nic půjčit i když jsem byl ochoten se s autem zase do Mexika vrátit. Tak jsme měli domluvené auto po Mexiku a nové objednané v Belize i s přívěsem na kola, abychom se mohli dlouhým přejezdem vrátit. Zbývalo tedy jen vyřešit přechod hranic a přesun zavazadel z mexického Chetumalu do hotelu v Belize a tady jsem zvolil pankáčskou metodu, že dopředu to nejde vyřešit a na místě to prostě nějak dáme, kdybychom měli bágly přes hranici přenést ručně. Ale od začátku.

Video a fotky pořídil a upravil Honza Pachner

Air France nemáme moc rádi, ale jiná jednoduchá varianta nebyla, a tak tedy letem Paříž – Cancún vstupujeme do Mexika. Přebíráme zavazadla a čekáme u díry, odkud vyjíždí nadměrná zavazadla. Objevují se kola, ale nejsou naše. Když už to trvá dlouho, jdu se zeptat k přepážce a tam už pro nás mají vyplněné doklady, že kola nepřiletěla. Že by nám to někdo přišel říct, abychom tam nečekali jak trdla, je nenapadlo… Tak to jsme trochu rozhození, ale naštěstí si vždycky nechávám po příletu 24 hodin pro tyto případy, což se už několikrát osvědčilo. Tak i tady máme dvě noci v hotelu Comfort Inn Cancúnu. Na zítra byl v plánu cyklovýlet po „hotelové zóně“ s plážemi a Mayským muzeem, a k tomu centrum starého Cancúnu. Tak to budeme muset udělat jinak. Zatím odjíždíme taxíky do hotelu a jdeme do hotelové restaurace na první jídlo a studenou Coronu.

Ráno domlouvám mikrobus, který nás odveze k muzeu. To je vskutku zajímavé, a to nejsem muzejní fanoušek. Muzeum má i nádhernou tropickou zahradu, ve které můžeme pozorovat barevné leguány. Pak si dáváme naproti na břehu laguny Nichupte svačinku a první tortilly a quesadilly. Pak jdeme vyzkoušet místní vyhlášené písečné pláže. Ty jsou hodně rozparcelované pro jednotlivé hotely, ale jsou tady i pláže veřejné. My nechceme ani lehátko ani slunečník, takže je vlastně jedno, kde sebou plácneme. Vybíráme si opuštěný stánek prodejce obrazů či plakátů a jdeme do vln. Pohoda, ale být tady dva týdny na jednom místě bych fakt nechtěl. Dáváme krátkou túru po pláži a jdeme na sraz s naším mikrobusem, který nás vrací k hotelu. Pak už je různý program. Většina jede busem do centra starého Cancúnu, někdo na pěší špacír po okolí hotelu a já mám nabito. Nejdřív jedu do půjčovny převzít auto na mexické etapy a pak na letiště přivítat Martina, který letěl o den po nás a doufejme, že i zpožděná kola. Všechno se podaří, a tak večer může vypuknout vybalování a montování a horečné přípravy na zítřejší první etapu. Ráno je krásně, nakládáme bagáž a vaky od kol do auta a jde se na to. Trasa Cancún – Tulúm měří zhruba 120 kilometrů, což je na začátek dost, ale je to úplná rovina, po hlavní silnici džunglí, se zastávkou ve vyhlášeném letovisku Playa del Carmen. Pokud nebude foukat proti, tak by to mělo v pohodě jít. A jde. Dneska mám službu v autě, tak vyjíždím za cyklisty a časem je předjíždím u vjezdu do nějakého resortu, kde si dali pauzičku. Ze začátku byl velký provoz, ale postupně se to zlepšuje a zjevně čím se budeme dostávat hlouběji na Yucatán, tím to bude lepší. Parkuji v Playa del Carmen u nějakého obchoďáku a jedu na kole naproti. Potkáváme se a hledáme obědovou hospůdku, což se nám daří, a tak vládne ve skupince pohoda. Přes průliv je vidět obrys vyhlášeného prázdninového ostrova Cozumel, my se ale dáváme dál na jihozápad přes Akumal do Tulúmu. Bydlíme v úplném centru, tak mám s autem celkem bojovku v úzkých jednosměrkách. Ale zdárně parkuji přímo u hotelu Casa Kopal, který je strategicky položen za rohem od hlavní ulice a v druhé uličce je jedna hospoda vedle druhé. Hotel je celý pomalovaný pseudoindiánskými kresbami, vypadá zajímavě. Vybírám si pokoje, protože mladý recepční vůbec neví, která bije. Je to na mě, takže pohoda a za chvíli už jedu cyklistům naproti pomoci s dohledávkou a podívat se, jak to vypadá se vstupným a otvírací dobou do jediného mayského komplexu na břehu moře. Večer máme výbornou večeři v atraktivní hospůdce za rohem, končíme degustací tequily a mezcalu.

Na 2. část Honzova videa z Mexika se můžete podívat zde: MEXIKO ČÁST 2.

Ráno jsme rychlí a vracíme se kousek zpátky mezi naše první pořádné mayské pyramidy. Ve spojení s tyrkysovým mořem je to opravdu velmi fotogenické a impozantní. Necháváme na sebe poprvé dýchnout to kouzlo civilizace, která tady již mnoho století není. Byli to fakt frajeři. Opouštíme mistrovské dílo a jdeme si dát rovinatou stovku džunglí do města Felipe Carillo Puerto. Jede to dobře, ale nikde nic pro oko. Aspoň nalézáme první cenotes, čili zatopenou krasovou propadlinu a užíváme si super koupání. Pak pokračujeme dál a Martin s autem má za úkol nám najít obědovou hospodu. To se mu daří a na příjemné terásce si dáváme kuře se zeleninou a rýží a jiné dobroty. Mezitím se nad nás nasune tropický liják, který trvá skoro dvě hodiny. Ale není kam spěchat do cíle to máme tak dvě hodinky. Střídáme se v autě a jedu se utkat s dalším laxním recepčním. Tentokrát je to o něco lepší a svižnější než včera v Tulúmu a ještě si nechávám poradit večerní hospodu, protože hotel nevaří. Cyklisti doráží celkem v suchu, a tak se můžeme těšit na další etapy.

Ráno je zase příjemné a pokračujeme po silnici 307 na jih. Cílem je dneska laguna Bacalar, vnitrozemské jezero a plážový resort, který leží na břehu laguny. Jsme tady brzo, můžeme si tedy užít i koupačku, než nám paní domácí nachystá večeři. Ráno začínáme prudkým výjezdem do kopce na hlavní a za chvíli jsme v městečku Bacalar, kde obdivujeme mohutnou španělskou citadelu a pak zajíždíme k velké zatopené propadlině, Cenote Azul. Udělali z toho tady koupaliště, tak platíme symbolické vstupné a jdeme do plavek. Zároveň využíváme i služeb místní restaurace, po dobrém obědě vyrážíme směr hranice. Předtím ještě malá pyramidka v Xulhá, někdo platí vstupné, někdo ne, vypadá to, že ji má místňák na zahradě a vybírá podle toho, jak se mu chce. Pak už velká křižovatka a jsme v Chetumalu na pobřeží, kde je i náš hotel. Ubytováváme se a začínám řešit rébus překročení hranic s bagáží bez lidí a bez auta. Nejdříve jedeme s Martinem vrátit auto, což se nám po bloudění, zdlouhavém čekání a několika telefonátech daří. Objednávám na ráno dva taxíky na bágly a futrály na kola od hotelu na hranici, no a tam se uvidí. Jdeme na večeři do hospody na terase nad mořem, kde je z nás personál nadšený, a tak se na závěr s nimi několikrát v různých pozicích fotíme. Co s tím budou dělat těžko říct.

Ráno cpeme bágly do taxíků, fotím si značky pro jistotu a s jedním z nich jedu na hranici. Tam všechno vyndávám na hromadu přímo před celníkovou budkou a čekám, až mi dorazí cyklisti s pasy a rozeberou si to. Odmítám několik nabídek na motorizovanou rikšu na druhou stranu hranice. Mysleli si, že jsem sám a jenom to trochu přepískl s bagáží. Pak ale přijíždí frajer ve stejném autě, se kterým jsme jezdili po Mexiku a tvrdí, že on je ten pravý, kdo mě proveze do Belize. Chvilku licitujeme o ceně a než cyklisti dorazí máme naloženo. Pak už jen pasovka jedna a pasovka druhá a jsme v jediném anglicky mluvícím státě střední a jižní Ameriky, dřívějším Britském Hondurasu, dnes tedy Belize. Bydlíme kousek za městem Orange Walk, v hezkém penzionu Lamanai nad rybníčkem s krokodýly. Rozděluji pokoje, domlouvám večeři a převoz bagáže zítra do Belize City a vyrážím naproti cyklistům. Dávám si po pár kilometrech obědového hamburgera u stánku u silnice, ve městečku pak měním peníze na belizské dolary a jedu naproti skupince. Bylo ale víc možností, tak se netrefuji a čekám na ně v baru na klíčové křižovatce. Pak společně dojíždíme do městečka, proběhne další směna peněz a už jsme v penzionu.

3. část Honzova videa zde: MEXIKO ČÁST 3.

Ráno nakládáme bagáž do otřískaného Tranzita, k tomu Martina, který má dneska autoslužbu, aby všechno dovezl do hotelu v Belize City. Časem mu k tomu přidáváme ještě Břízu, která se nám rozsypala v sedacích partiích a původně myslela, že to zvládne, ale nevyšlo to. Většina jede delší trasu se zastávkou v pyramidovém komplexu Altun Ha, já jedu s Pavlem Š. rychlejší trasu po hlavní, abych mohl poštelovat ubytování, které mi na poslední chvíli změnili. Změna byla jako obvykle k horšímu, ale máme to na jednu noc, tak to neřeším a vyrážíme na prohlídku centra města. Před tím řada brožur varuje, ale ještě je světlo, jsme tři, a tak jsme v pohodě. Dole u ústí řeky do moře je kolem otočného mostu sympatická čtvrť s moderními obchody a několika moderními plastikami. Nacházíme i dobrou hospůdku, kde se večer všichni scházíme. Belize City na nás udělalo dobrý dojem, není zdaleka tak strašidelné, jak se píše v průvodcích. Ráno vyjíždíme s Martinem na letiště převzít náš 15-ti místný mikrobus a k němu ještě přívěs. V našich končinách už by na to musel mít člověk papíry jak na kamion, tady jim stačí obyčejný řidičák skupiny B. Martin je s velkým přívěsem zvyklý jezdit, tak do úzkých městských uliček přebírá volant a parkuje před hotelem, kde Bříza hlídá bágly cyklistů, kteří už vyrazili směrem k oficiálnímu hlavnímu městu Belmopan.

Nakládáme a vyrážíme, projíždíme cyklistickým pelotonem nějakého místního závodu. Projíždíme Belmopanem a za ním se vrháme doprava na hliněnou cestu k našemu resortu Juntos Cottage. To je pekelná kamenitá cesta a docela dlouhá. Mezitím se zatahuje a začíná pršet. Dorážíme k hlavní budově, která je ve stylu britského klubu. Všude krásné dřevo, velká terasa, paráda. Cyklisti pomalu dojíždějí, máme k dispozici rozlehlou zahradu a velký bazén, je teplo, vlhko. Tak se poflakujeme, pak večer dáváme drink a spěcháme vychutnat si dobré postele. Ráno leje děsně, k rozbolavělé Bříze se přidává Martin s bolavým krkem. Vyčkáváme, jestli déšť nepřestane, ale spíš zesílil. Je vedro a prší šíleně, protože ale mám po dni v autě cykloabsťák, vyrážím s malou skupinkou směrem k hranici. Mám pocit, že se za jízdy utopím, jak mi tečou potoky vody po obličeji a musím funět, protože terén je kopcovitý. Projíždíme Santa Elenu a blížíme se k hranici, předtím ale ještě trajektem zajíždíme přes řeku k pyramidovému komplexu Xunantunich. Udělalo se mezitím krásně a tráva je čerstvě pokropená a září svěží zelenou a v kontrastu se šedivými pyramidami tvoří výbornou kompozici. Užíváme si, že tady kromě nás skoro nikdo není a vychutnáváme si atmosféru. Pak trajektem zpátky, rychlý oběd a už jsme na hranici Belize – Guatemala. Belize nás propouští rychle, ale Guatemala nás nechce. Tedy nás ano, ale nelíbí se jim náš přívěs. Papírů máme plné desky, ale úředník hledá nějaké číslo karosérie, a to nemůže osazenstvo hranice najít. Voláme do půjčovny, střídáme několik úředníků. Odesílám nakonec cyklisty napřed, protože čas kvapí a do cíle máme asi 40 kiláků. Už to vypadá, že jim tam přívěs necháme, když jeden z úředníků povolí, zaplatíme nějakou silniční známku i na přívěs a po dvou hodinách jedeme. Dojíždíme za tmy do naší Econolodge El Sombrero, což je opravdová „africká lodge“ uprostřed džungle. Proutěné budovy, otevřená velká jídelna, jezero s krokodýlem, zaparkovaným ve vodě u mola. Malá skupinka zbylých cyklistů zdárně za chvíli dojíždí o čelovkách.

Ráno je krásně a vyrážíme nalehko do pyramidového komplexu národního parku Yaxha, do kterého to máme jen asi kilometr. Je to uprostřed džungle, jsme tu zase skoro sami, není to provařené jako třeba Chichen Itza a o to víc je to působivé. Vystupujeme nahoru na pyramidy i na vyhlídku a máme nádherné výhledy na džungli i na jezero, opice řvou, jak kdyby měl být konec světa. Je to nádhera. Vychutnáváme si to dlouho, ale je před námi zhruba 80 kilometrů do cíle naší cesty, kterým je největší tahák Guatemaly – Mayský komplex Tikal. Vracíme se tedy na hlavní silnici a už je to nahoru dolů, ale jede se skvěle a celkem to utíká, když přichází zase tropický slejvák podobného kalibru jako včera. Schovávám se na jakousi terasu opuštěného domku a čekám až to povolí, což se asi za půl hodiny děje a dojíždím na křižovatku, kde potkávám autodružstvo Břízu s Martinem a Alenku. Tak si dáváme oběd a pak už čeká jen dojezd do Tikalu, do hotelu, kde budeme spát dvě noci. Máme bungalovy v rozlehlé zahradě, večeříme přímo v hotelu Tikal Inn. Ráno je zase sluníčko, a tak vyrážíme pohromadě všichni pěšky do vyvrcholení naší cesty po stopách Mayů. Tady je turistů jako máku, ale areál je tak rozsáhlý, že se to rozloží.

Pyramida Velký Jaguár, která měří 47 metrů a přilehlé hlavní náměstí jsou vskutku neuvěřitelné a nezbývá než se sklonit před zaniklou civilizací. Podle posledních průzkumů je podobných Tikalů v Guatemale daleko víc, ale ještě čekají na své vysvobození ze spárů džungle.

Věnujeme se prohlídce zodpovědně celý den a na konec kupujeme nezbytné suvenýry a domlouváme večeři ve vedlejším hotelu, abychom měli změnu. Jsme u konce cyklistického putování, teď už nás čekají jen relaxační kilometry v Belize na karibském pobřeží.

Ráno nakládáme kola a všechnu bagáž do přívěsu a vyrážíme. Hranice zpátky jsou rychlé a už jedeme po belizských silnicích. Zastavujeme u Blue Hole, prolákliny s tyrkysovou vodou, občerstvujeme se koupelí, ale konstatujeme, že mexické cenotes byly výrazně lepší. Skáčeme zpátky do busíku a řítíme se na pobřeží. Většinu belizského pobřeží tvoří porosty mangrove, tak musíme víc na jih, abychom se dostali do oblasti písečných pláží a palem, zkrátka do pravého Karibiku. Takové útočiště nám poskytne městečko Hopkins. Ubytováváme se v příjemných vzdušných pokojících, pacoše Martina dáváme na samotku, jeho stav se dramaticky zhoršil, už ani nemluví. Alenka mu drsně čistí hnis v krku a já pro něj vyrážím ulovit někde do drogerie vatové tyčinky a dezinfekci, což se mi daří. Mezitím kolegové uspořádali na plotě megasušárnu, abychom se vešli do váhových limitů a nevezli zpátky mnoho kilogramů vody v našich věcech. Pláž je luxusní, bazén taky, pohoda. Máme před sebou volný den na válení, malý cyklovýlet každý podniká podle svého gusta. No a pak už jen balíme kola, přesunujeme se na letiště, odevzdáváme auto i přívěs a s přestupem v Atlantě, kde musíme znovu odbavovat kola, a dalším v Paříži, se dostáváme domů.

Yucatán mě neoslnil, ale bylo to tím, že osídlenost kolem naší trasy byla minimální a my se potřebovali rychle přesunout po trase Cancún – Chetumal a na zajížďky jsme neměli moc času. Belize je výrazně chudší, obyvatelstvo téměř ryze černošské. Jako ráj zbohatlických utečenců má velmi příjemné pobřeží, ale i na pohled krásná pohoří, do kterých by stálo za to se vypravit. Guatemala byla sice deštivá, ale velmi zajímavá a laguna Yaxha a její tajemné a málo navštěvované pyramidy mě nadchly. Zkrátka důstojný konec našeho druhého kompletního cyklu 6×1000 kilometrů. Jsem zvědav, jestli jsme tím skončili nebo si dáme do třetice všeho dobrého?

A závěrečná část naší cesty na videu zde: MEXIKO ČÁST 4.